Život jako z pohádky

Bylo nebylo, Pavlajs dostala konvalinkovou chřipku. Celé noci nejedla, nespala,.. Bylo to tím, že se v šestnácti letech píchla o trn a už se nikdy neprobudila. Tak o tom psala její pohádka. Pavlína stála na rozmezí všech pohádek a pokud se některá z nich zrovna podobala skutečnosti, pohádka ji prostupovala natolik, že pokud k ní chtěl někdo proniknout, musel respektovat pravidla té pohádky, které zrovna podléhala.

„Když ji budeš chtít uspat, budeš asi muset přinýst nějaký trní…“

Mnozí lidé za ní přicházeli do jejího království, zejména kralevic Oldřich. To byl ten, který ji měl zachránit, akorát sám nechápal jak. Má prý napsat nějakou pohádku. „Jakou pohádku,“ ptal se mě. Nevěděl. Řekla jsem Pavlíně, že Olda už dávno pracuje na tom jak porazit toho draka, který ji tentokrát znova unesl, že proto sem za ní tak často chodí, aby tu obludu obhlédl a na závěr jí urazil všech šest hlav. Oldřich ale nepřicházel jako kralevic, přicházel jako chudý hloupý Honza, muž z lidu. Neznal mravy princezny na hrášku.

„Ona tam prostě ležela, úplně tuhá a normálně vůbec nereagovala na to, co já říkám!“ byla jeho reakce na Pavlínin dokonalý herecký výkon v roli šípkové Růženky. „Nakonec jsem jí teda dal pusu, no a ona otevřela oči a začala se se mnou normálně bavit.“

Po obloze se rozlila krvavá červeň zapadajícího slunce,do které potápím vždycky svoje myšlenky.Je jeden z krásných večerů a z mé mysli vyvstávají opět ty vzpomínky,jež mě nutí přemýšlet o sobě.Kdo a kde vlastně jsem? Jak je tomu dávno?Dva,tři roky?Byl taky takový něžný večer,kdy se denní ruch města ztišuje a nastavává klid.

Poprvé jsem ji zahlédl,když vycházela z cukrárny se zmrzlinou v ruce. ,,Skoro ti zavřeli,"pomyslel jsem si,neboť prodavačka právě zamykala dveře. Ta dívka oděná do lehkých růžových šatů,s jejímiž okraji si pohrával vánek mi něčím učarovala.Ona ale zamířila k parku a já šel dál,,po stopách vyhaslého dne,"jak jsem říkal svým procházkám městem.aké bylo moje překvapení,když jsem ji po půl hodině uviděl jít proti sobě. Byl to osud, nebo náhoda?

Když se Mirek vrátil ze služební cesty, Danka se mu vrhla do náruče a pevně ho objala. Byl zaskočen, jejich manželství teď, po dvaceti letech, už nebylo tak vášnivé jako kdysi. Věděl, že se něco stalo, když ho takto vítá. Ale Danka mlčela a Mirek raději taky. „Tak jak ses měl, co nového, jaká byla cesta, co Honza?“ Zasypala ho spoustou otázek, na které vlastně ani nechtěla znát odpověď. Bylo to spíš proto, aby se on neptal jí.

Nevydržel to. Zeptal se: „Co se děje? Co se stalo?“
Sklopila oči: „Nic.“
Věděl, že to není pravda. Věděl ale taky, že to z ní musí vytáhnout ven. Pomalu a po částech. Taková už Danka byla, introvert, vše v sobě dusila.
„Něco doma nového? Někdo tady byl? Volal?“ Začal vyzvídat.
Zavrtěla hlavou.
„Bylas u doktora? Měla jsi jít ve středu.
Bylas?“ Zkoušel dál, kde je to, co ji trápí.
Přikývla.
„A?“
Ticho. To bude ten pravý důvod jejího smutku, napadlo ho.
„Co ti řekl?“ Věděl, že to asi moc veselé nebude. Doposud ale zvládli všechno, zvládnou i tohle.
Danka mlčela. Přitáhl si ji k sobě a objal. Rozplakala se. Chvíli ji hladil po hlavě. Až se trochu uklidnila, začal znovu. Tentokrát ale z opačného konce: „To je to tak zlé?“
Přikývla.
„Moc?“
Přikývla.
„Mám se bát?“
Přikývla.
Zatrnulo mu. Tak tohle opravdu nečekal. Chytil jí hlavu do svých dlaní a zahleděl se jí do uplakaných očí.

… sedím na břehu Bečvy, Chodím sem rád. Mám tady své místečko u jezu. Dnes je hlučný… Něco mě nutí ke vzpomínkám a rekapitulaci svého dočasného žití opředeného téměř pěti křížky.

Nebyl jednoduchý… Na složitosti mám lví podíl. Uvědomuji si to. Přesto bych chtěl vykřičet tu nespravedlnost, všechno, čím viním svou matku i otce…

Poznali se na studiích, bylo jim teprve 18, když přišla zpráva… Budete rodiči… Byla pro oba šokující. Interrupce už nepřicházela v úvahu a musela v rámci zachování společenského kreditu nastoupit svatba. Manželství mělo dočasnost. Po roce se rozvedli.

Přišel jsem na svět jako nechtěný, ten, co bránil v životním rozletu, oběma. Otec se odstěhoval, posléze emigroval do Ameriky.

Zůstali jsme bydlet ve dvoubytovém domě s babičkou a dědou. Matka získala volnost, začala žít stylem, který jí zřejmě přinášel uspokojení. O mě nijak nejevila zájem. Babička byla vždy k dispozici jako náhradnice. No a pak si přivedla otčíma. Provdala se za něho a přivedli na svět další dvě děti – dcery.

Já překážel.

Ano, je tomu tak.
Neplakala jsem, když mi zemřela máma. Dodnes to nechápu, nerozumím a hledám odpověď.
Zřejmě ji už nenaleznu.
Viním se… Stydím…
Přemýšlím nad minulostí, dětstvím…
Nebylo jednoduché. Rodiče se věčně hádali, máma byla hysterická, otec chorobně a bezdůvodně žárlivý. Označila bych ho stylem „podle sebe soudím tebe“.
Po vzájemných invektivách ve vztahu si nás máma brala jako područí, nesměly jsme jako děti s tátou mluvit, když nastal jejich dočasný problém… To jsme dodržovaly. Posléze jsme byly od ní „peskovaní“ za to, že s tátou nemluvíme.
Tak to šlo v podstatě až do mé dospělosti. Nebyla to máma, která by mě přivinula, naslouchala, poradila… Tím nechci říct, že by mě nebo sourozence neměla ráda. Byla velmi pečlivá, pracovitá, v domácnosti – otec nedovolil, aby pracovala, právě díky své odporné žárlivosti.
Byla na něm hodně citově závislá. Dnes už jako dospělá, zralá žena, která má za sebou kus života, kterému dovolila, aby ji semlel a posléze nabídl další začátky, přemýšlím… Snažím se mámu pochopit.

Chtěl jsem napsat povídku o některé z mých veselých příhod, ale na žádnou jsem si nemohl vzpomenout a tak jsem se rozhodl, že jednudoše sepíšu to dobré v mém životě. Jako první bych zmínil, že mám spoustu dobrých přátel. Je to například už zmiňovaná Klára, potom Ondra, Surda, Matěj, Martin, Tomáš, Honza, Kuba, Lukáš, Mirek a mohl bych ještě pokračovat. Na tyto super lidi nedám dopustit a jsem rád, že obohacují můj život. Také v jedné počítačové hře jsem se přidal do týmu se širokou členskou základnou a poznal jsem tak bezvadné lidi z celé Evropy. A pak je tu můj bratr, který je poněkud výstřední, občas mi trochu leze na nervy, ale cítím, že se jeden na druhého můžeme spolehnout. Pobírám invalidní důchod a tak ani nemusím chodit do práce a přesto mám peníze na jídlo, cigarety a další základní věci. A navíc za měsíc bych měl začít pracovat v prádelně a za dva měsíce mě čeká novinářská profese. Složil jsem pár jednoduchých písniček, které se některým lidem docela líbí a totéž se dá říct o mých povídkách.
Dál mě napadá, že využívám vymožeností civilizace, jako jsou knihy, filmy, počítačové hry, internet, mobilní telefon, autobusy, střecha nad hlavou s teplou postelí, lednička, sporák, oblečení nebo třeba gel na vlasy.
A nakonec to úplně nejlepší – jednou jsem přecházel silnici na červenou a nejenom, že jsem nedostal pokutu, ale ani mě při tom nepokousala žádná gorila.

Anastázie Hofmanová milovala hru na klavír. Pokaždé, když za něj usedla a udala byť jen náhodný tón, ke květině na okenním parapetu se to ihned doneslo a o něco povyrostla.

Anastáziino preludování na klavír mělo rovněž blahodárný vliv na lidské persony, konkrétně na ty ve sporu. Ty, jakmile zaslechly její slastné klavírní variace, poté prahly po jediném: po usmíření. Jen mrtvé svým hráčským umem Anastázie ještě doposud nikdy nezkoušela povolati nazpět do života.

Právě o toto ji požádal rodinný přítel Luděk Boček. Dívka ho klavírními melodiemi sice dokázala dojmouti až k slzám, jakmile však jejich účinek pominul, stal se z Luďka opět mrzout, co truchlil po své ženě Líbě. Anastázie si tedy od Luďka vyžádala skladby, jež jeho zesnulá měla v oblibě za svého pozemského života. Bach, Schubert, List, Janáček, Chopin tak opět ožívali pod jejíma hráčskýma rukama.

A co se nestalo, spojení bylo po několika marných pokusech nakonec úspěšně navázáno!

Luděk Boček náhle celý ožil a vše přijímal s neskrývaným vděkem. Zase byl své Líbě blíže.

Lída Formanová žila hrou na violu. Snad neminul den, kdy by se z jejího pokojíku nelinuly líbezné hudební motivy. Při jejich poslechu se vždy dostavila dobrá nálada a všechny lidské starosti jako by postupně přestaly nabývati na významu.

Tobias Mauer se snažil udržet letadlo ve vzduchu, leč bylo to nad jeho síly. A tak mu nezbylo nic jiného nežli si nasadit padák a zavčas z letadla vyskočit. Jenže tím muž zdaleka neměl vyhráno, neboť se po dopadu ocitl osamocen v poušti. Nebo tomu snad tak nebylo?

Tobias právě studoval plánek, aby zjistil, kde že se to momentálně nachází, když vtom ho kdosi oslovil: „Jsem tu správně na planetě Zemi?“

Tobias zanechal studií plánku a ohlédl se ve směru toho jemu neznámému hlasu. A tam v písku pak spatřil malého mužíčka v úhledném oblečku.

„Jsem tu správně na planetě Zemi?“ zopakoval mužíček.

„Ano, to jste,“ odpověděl překvapený Tobias.

„Tak to jsem rád,“ oddychl si úlevně mužíček. „Dobrý den, mé jméno je Kryšpín Mrkvička,“ uvedl. „Řečeno vaší pozemskou terminologií,“ doplnil. „A jaké je vaše ctěné jméno?“

„Promiňte?“ byl stále z mužíčkovy nečekané přítomnosti Tobias tak trochu nesvůj.

„Jaké je vaše ctěné jméno?“ zopakoval laskavým tónem Kryšpín.

„Ach tak, promiňte, Tobias Mauer,“ představil se konečně Tobias.

„Těší mě, že vás poznávám,“ potřásl si s ním Kryšpín náruživě rukou. „Rád bych vaši Zemi poznal blíže. Byl byste prosím tak laskav a provedl mne po ní?“ vyjádřil následně své niterní přání.

„To bude problém, naše planeta je totiž dlouhá mnoho kilometrů,“ oponoval okamžitě Tobias.

„Vážně?“ udivilo toto Kryšpína.

„Ale mohu vám věnovat toto,“ dostal Tobias spásný nápad.

„Co je to?“ rozzářily se Kryšpínovi jeho modré oči.

„Atlas našeho světa, v něm najdete vše podstatné.“

„Jé, mockrát děkuji!“ a Kryšpín nadšeně začal atlasem světa listovat.

Tobiase toto náhodné setkání upřímně zaskočilo.

… sedím na břehu Bečvy, přede mnou se rozprostírají nádherná panoramata okolních vrchů. Chodím sem rád. Řeka zurčí, často dává najevo svou výbojnost a sílu... Fascinuje mne to. Doslova zbožňuji místo pod jezem. ... Příroda s hrdostí sobě vlastní umocnila svou představivost lemem vzrostlých dubů a buků.
Teď jsem se pousmál...
Často mívám pocit, že mezi sebou svádí boj o dominantnost... Síla v nich a mé vnímání jejich vzájemné uzurpace o důležitost, se přenáší do tónů, které vysílají po okolí... Jednou je to o poklidu líně se valící Bečvy a silného šumu větví okolních dominátorů ... Jindy o jemné tichosti a respektu pyšných stromů, kterou narušuje jen bouřlivost a vzdorovitost nespoutatelně se valící řeky...

Do tohoto malebného kraje jsem přišel jako elév po studiích. Dostal jsem umístěnku...
Stal se ze mne pan profesor na střední škole.
Vystudoval jsem „pajdák“, aprobaci čeština – tělocvik.
Sport mne vždycky bavil, věnoval jsem mu hodně času , o literatuře nemluvě...
Můj sen se stal skutečností...Má práce „koníčkem“...

Nechci psát o sobě. Dnes je ze mne starý, plešatý pan profesor s téměř sedmi křížky na hrbu prohnutých zad, kterého čas od času bývalí studenti pozvou na sraz. Považuji si těch chvilek, kdy se jim mohu podívat do tváří a oni mne chtějí mít mezi sebou... Zavzpomínat, poslechnout si o jejich dalších krocích v životě po absolutoriu ...