Petr, 50

Ujížděl jsem krajinou překrásného Slovácka, kde se nabalovaly první lístky na hlavách vinic...Vesnice upravené do jarní podoby, sem tam pár narcisů, tulipánů a jarních trvalek. Všechno už vonělo jarem, krajina byla zalitá sluncem a po pošmourné zimě jsem vnímal všechno tak nějak intenzivněji.
Jsem profesionální řidič – kamioňák.
V danou chvíli jsem zpomalil a rozhlížel se s obdivem po těch rozsáhlých souměrných sadech, které signalizovaly skvěle odváděnou práci pěstitelů.. .Doslova mne to fascinovalo... Byla to nádhera, která pohladila mé oko i duši...

Nicméně musel jsem pokračovat v jízdě, ještě mi zbývaly 2 firmy, které čekaly na dodávku materiálu.
Docela to šlo rychle a i když jsem to nepředpokládal, získal jsem tak časový náskok a mohl bez problémů jet dál, s vědomím, že mé profesní povinnosti pro dnešek skončily. Ubytování jsem měl zajištěno na hotelu v Olomouci. Zbývalo mi něco kolem 150 km na dojezd.
Za vesnicí Huštěnovice, kousek před moravskými Babicemi, jsem zahlédl na cestě ženu, která se potýkala s odstraněním defektu. Usmál jsem se. Bylo evidentní, že nevládne fyzickou silou a už vůbec ne heverem. Překládala ho z jedné matice na druhou.
Zastavil jsem a nabídl pomoc. Byla mile překvapená. Už ani nedoufala, že se domů dostane na čtyřech kolech, nýbrž po dvou končetinách.
Problém jsem odstranil a paní mohla dokončit svou jízdu k domovině.

Jako děti jsme rádi vyvolávali v noci duchy. Přišlo nám to atraktivní. Méně atraktivní nám připadalo chodit do školy. A přitom se jednalo o stejnou činnost. Vždyť, kdo jiný než duchové tvoří školní osnovy? Byli to mrtví géniové, kteří vymysleli fyzikální vzorečky, matematické formulky, tělocvičné nástroje a hry, psali knihy, o kterých se učíme v literatuře. Škola je vlastně přízračná stavba na jejich hrobech. V ní jsme neustále v jejich společnosti, neustále mluvíme o jejich díle a oni se pod námi slastně převrací v hrobech. Mají radost, že jejich životy nebyly promarněny, že z nich na zemi něco zbylo a žije to dál v tom hradu školy. A to tajemné vědění je pro nás kouzlem, kterým můžeme vyčarovat nové světy, nové skutečnosti – mosty, domy, knihy psané jazykem, který pro nás oni vymysleli – a nemusíme to promýšlet celá staletí metodou pokus omyl. Ani to nedokážeme, náš život je příliš krátký.A proto je dobré se opřít o ty dávné génie jako o nejlepšího přítele, pokorně převzít štafetu vědění a pokračovat dál. Nezdělávat se je pýcha, víra, že si na všechno přijdu sám je slepá.

Když jsme se sourozenci na silvestra roku 2010 pouštěli lampiony přání, chtěla jsem své přání ještě posílit a přála si, aby mi Bůh pomohl přestat kouřit. Podcenila jsem ale jeho sílu a nečekala, že se do toho tak opře. Půl roku na to jsem si vyvrkla kotník. Bylo to v neděli, tak jsem šla na pohotovost. Tam mi vrazili nohu do sádry, dali mi berle a poslali mě domů. Teprve když mi po týdnu na chirurgii sundávali sádru kvůli křečím, dozvěděla jsem se, že mi měli dát něco na ředění krve. To už jsem ale měla zánět žil. S touto nemocí se nesou mnohá omezení a jedním z nich je přestat kouřit, protože nikotin sužuje žíly. Proto jsem ani nemohla brát žádné náhražky cigaret a mnoho ušetřila. I na to Bůh myslel. Asi po týdnu jsem měla fakt absťák, tak jsem žužlala cigaretu a zjistila, že táhne i nezapálená. Kouřila jsem ji pak půl roku. Po této proceduře už pět let nekouřím a děkuji Bohu za ten zánět žil, kterým jsem se sama před sebou mohla celou tu dobu ohánět. Jenom mi není jasné, jak to udělal. Zařídil tu díru v chodníku a dovedl mě k ní právě ve svatou neděli, když měla chirurgie zavřeno?

Kolikrát už mě napadlo, oč krásnější je Ježíšek než Santa Claus. Santa Claus je tlustý, zatímco Ježíšek je v jesličkách drobný a štíhlý. Zatímco Santa Claus je tržní artikl, Ježíška to jakýmsi zázrakem minulo. Ježíšek neudělal díru do světa na kolekcích a adventních kalendářích a těm teď kraluje rudý Santa, snad proto, že jsme líní navrhovat kalendáře vlastní a české děti musí hodovat na kalendářích z dovozu. Ještěže je zajímá jenom ta čokoláda a ignorují ty ohavné lži, které ji pokrývají. Doufám, že Santa svýma silnýma rukama jednou neubije našeho slabého Ježíška v povědomí příštích generací. Doufám, že děti nadále budou považovat Ježíška za přímého původce toho dobra ležícího pod stromečkem, že Ježíšek zůstane alespoň takto pomateně centrem Vánoc tady v Čechách a nestane se pouhou kulisou a šedou eminencí v pozadí, pouhým betlémem na okně domácností, který nikoho nezajímá, protože v něm nejsou dárky ani tam neleží večeře, něco, čím by se děti mohly osobně obohatit. Naši předkové moudře umístili Ježíška do centra Vánoc nejen pro rozjímání dospělých, ale právě i pro ty děti. Zjevuje se jim na štědrý den dost podobně jako nám dospělým.

Země je obydlena dvěma druhy lidí: stromy a ptáky. Člověk-strom není volný jako pták. Nemůže se hnout z místa. Jako strom se natahuje za sluncem, ale kořeny tkví pevně v zemi. Člověka-strom k zemi uvazuje jeho potřeba domova, a je pro něj těžké být přesazen do jiné hlíny. Jistý bezdomovec na stanici metra Skalka mi při čekání na drobné vyprávěl, jak by mohl žebrat v centru, ale prý cítí, že do Strašnic patří, má tam kořeny. Ale pak jsou lidé, kteří jako stěhovaví ptáci raději odletí do teplých krajin, než aby skomírali na svých soukromých sibiřích. To jsou ti, kteří tvoří barevnost a diverzitu měst. Díky nim student či učitel jazyka nemusí vytáhnout paty ze země, aby si procvičil jakoukoli řeč, kterou disponuje. Mohamed nemusí k hoře – hora sama přijde k Mohamedovi a učitel jazyka může zůstat stromem. Z toho je hezky vidět, jak je globalizace prospěšná jak pro Ptáky, tak pro Stromy.

Šli prérií otec a syn. Otec zahlédl lva a synovi poručil: „Zastřel ho!“
Syn však něco takového okamžitě odmítl s tím, že lev přece na ně nechce zaútočit, neboť v bezpečném ústraní spokojeně odpočívá se svou početnou rodinkou.
„Jsi zbabělec, udělám to tedy sám.“
Otec synovi vytrhl pušku z rukou, co mu za tím účelem zapůjčil, avšak výstřel nezazněl. „Jak to?“ podivoval se otec. A pak to zjistil, v pušce chyběly náboje. „Tobě tak něco svěřit,“ zavrčel na syna.
„Ale alespoň jsme oba učinili dobrý skutek, tati,“ dušoval se syn.
„Jak to myslíš, kluku?“ nechápal to otec. „Jednoduše, nikdo nepřišel o život a život je přeci ceněným darem,“ pravil syn.
„Kdes tohle proboha slyšel?“ zhrozil se otec.
„Neslyšel, ale vyčetl,“ oponoval syn.
„Copak ty umíš číst?“
„Ano, umím.“
„A jak to že to umíš, když já ne?“
„Protože jsem se tomu, na rozdíl od tebe, otče, naučil.“
Otec chvilku váhal, pak začal přemýšlet a nakonec vyslovil: „Jenže k čemu ti budou nějaká slova na papíře, těmi lva sotva ulovíš.“
„Jenže já ho nechci lovit.“
„A jak pak chceš žít, když nechceš lovit? Bez potravy člověk není živ.“
„To já přece vím, tati. Jenže když umím číst a psát, tak se dokáži nasytit i bez lovu. Už mě chápeš?“

V ulici Mochovská často stává zaparkovaný stroj času. Při dnešním zázračném dni jsem ho poprvé spatřila v pohybu. Měl zvuk z jiné doby a voněl starou, nekatalyzovanou vůní výfuku. Projel kolem mě jako když se loučí večerníček, zcela nevině. Domnívám se, že si jeho majitel do naší doby nedávno teleportoval i hospodu. Žijeme tady už rok a ani ti všímavější z nás si nevšimli krásné selanky s vyskládaným dřívím asi padesát metrů od našeho domu na úbočí paneláku ukrajinské ubytovny a proti benzínové pumpě. Oblíbili jsme si tam chodit snad proto, že je nám ten hostinec vzpomínkou na dávné časy, které jsou vždycky šťastné, protože paměť chodí po vnitřním světě a hlava nehlava natírá všechno minulé na růžovo. A čím hlouběji do minulosti, tím růžovější odstín. Asi si někdy zastavím ten mochovský trabant a poprosím ho, aby mě vzal zpět do dětství, které v tom růžovém oparu vypadá jako bájný ráj. Do té doby budu zpívat ptákům a zvlášť holubům, o tom jak přece jen jednou spatřím to ztracené údolí. Netvrdil snad Einstein, že čas je hmotný? Že čas je vlastně druh prostoru? Jak si mám jinak vysvětlit zakřivený časoprostor?

Loni touto dobou cestou po vánočních nákupech se mi kamarádka Markéta svěřila se svým náboženským vyznáním. Do té doby se hlásila k ateismu, ale čilým surfováním po internetu objevila zasutou americkou víru v létající špagetové monstrum. Její vyznavači, nazývající se pastafariáni, věří, že svět byl stvořen výše jmenovaným Špagetovým monstrem a na znamení své víry nosí na hlavě cedníky. Někteří věřící jdou dokonce tak daleko ve své svobodě vyznání, že se nechávají fotografovat s cedníkem na občanský průkaz a tvrdí, že se jedná o povolenou pokrývku hlavy „z náboženských nebo zdravotních důvodů“ dle zákona o občanských průkazech. Celkově se mi tento nápad líbil, jelikož trefně parodoval křesťanství ztěžklé dogmaty a zároveň se chytře trefoval do děr v zákonech. Nicméně vidím velké úskalí v ateistickém podhoubí této víry. Jelikož jsem se s jednou z nich setkala osobně, vím, že je pro ni stejně těžké věřit v Špagetové monstrum jako věřit v Boha. Problém podle mě tkví v tom, že víra v Špagetové monstrum není karikaturním odrazem skutečného křesťanství, ale ateistického náhledu na něj. Další svízel této víry vidím v tom, že Špagetové monstrum není příliš sympatické a malým dětem by mohlo nahánět strach, například když by jim neslo vánoční dárky.

V dospívání, kdy člověk hledá, kam by se vrtnul, začala moje kamarádka Ilona komunikovat s mimozemšťany. Nevycházelo to z šílenství, ale z víry podobné víře v Boha, víře v bytosti světla, vesmírné lidi, kteří pod velením Aštara Šerana obletují naši planetu Zemi ve vesmírných korábech a vysílají nám intenzivní paprsky lásky. Na jejím vyprávění o vesmírných lidech mě tenkrát nejvíce zaujalo, že vesmírní lidé pracují pouhé dvě hodiny denně. Jako snad každé dítě, dospívajícího a zejména pracujícího mě trápila nutnost pracovat: dodnes jsem přesvědčená, že při práci člověk musí trpět, jinak jeho činnost nelze nazvat prací. Proto mě zároveň v dějepise nadchly ideály průmyslové revoluce a vše se ve mně bouřilo při pomyšlení, že jsme mohli pracovat dvě hodiny denně jako vesmírní lidé, kdy práci by za nás dělaly stroje, a nějak z toho sešlo. Z něčí zlovůle nadále trávíme většinu dne v práci, místo abychom si dělali, co chceme a cítili se dobře.