Jednou z celé řady aktivit kladenského Střediska komplexní sociální péče, o.p.s. je i takzvaný Klub tvořivých rukou. Ten funguje již od roku 2000. Celou tuto dobu ho vede instruktorka sociální péče Jitka Petříková. „Když jsme s klubem před 13 lety začínaly, měly jsme pouze pět žen členek a scházely se pouze jednou v týdnu. Postupem času však klub získal mezi seniorkami takovou popularitu i oblibu, že dnes máme zaevidováno zhruba 40 seniorek a scházíme se již třikrát v týdnu - v pondělí, středu a čtvrtek, vždy na dvě hodiny od 13 do 15 hodin,“ vypráví Jitka Petříková.

Sokolská organizace byla založena Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fügnerem roku 1862 v bývalém Rakousku. Po mnoha problémech, kdy byla dvakrát rozpuštěna (nejprve za nacistické okupace a poté komunisty po roce 1948) se ji podařilo definitivně obnovit až v roce 1990. Nedílnou součástí této organizace je Sokolská župa Budečská, která sdružuje sokoly z Kladenska, Slánska a Rakovnicka. Vznikla osamostatněním od župy Podbělohorské roku 1897.

V pátek 20. září 2013 se ve Vsetíně uskutečnil další ročník Školy fotografie, kterou vedl profesor Jindřich Štreit. Tématem letošního jednodenního kurzu bylo zvíře a hudba. Měla jsem štěstí a mohla si popovídat se známým českým fotografem a vzácným člověkem, ve kterém je lidskost a úcta člověka k člověku.

Martina Káňová se vyučila jako prodavačka, ale v tomto oboru již delší dobu nepracuje. Celých 11 let je už pečovatelkou ve Středisku komplexní sociální péče, o.p.s. (SKSP) v Kladně. „Ve středisku kdysi pracovala i moje maminka, a když se tam uvolnilo místo, nastoupila jsem tam jako pečovatelka i já. Dnes s odstupem 11 let musím říci, že to považuji za šťastné rozhodnutí, co se týče změny zaměstnání,“ uvádí na první pohled sympatická žena.

Le Kapr

Michal Kašpar byl známý především jako textař a zpěvák skupiny Le Kapr. Sešel jsem se s ním v pizzerii na Proseku a téma rozhovoru nebylo těžké hledat. Jak jsem se dozvěděl, koncertem v kavárně Carpe Diem na pražské Floře 14. prosince 2012 se skončila dvanáctiletá historie skupiny Le Kapr. Odešel skladatel hudby a kytarista Leoš Valigurský, jehož není možné nijak nahradit. Podle Michalových slov je Leoš velmi silná, doslova renesanční osobnost, člověk, který má na všechno talent. „Je totiž vzácné, když se u hráče sejde dovednost s inteligencí,“ říká Michal. Zavzpomínal i na koncert předposlední, který se v týchž prostorách uskutečnil v listopadu.

Jedním z projektů kladenského Střediska komplexní sociální péče, o.p.s. v rámci společensko vzdělávacích aktivit je i Kladenská univerzita třetího věku pro seniory. Ta má už svou letitou tradici a mezi seniory se těší velkému zájmu i oblibě. U jejího zrodu stála již před 11 lety současná ředitelka Střediska Mgr. Libuše Homolková. „Studium na Kladenské univerzitě třetího věku je určeno seniorům, osobám se zdravotním postižením i invalidním důchodcům z Kladna a slouží k rozšíření znalostí v nejrůznějších studijních oborech,“ vysvětluje L. Homolková.

Měla jet na kole do Rakouska, jenže při přípravách paní Haně Volfové z Valašského Meziříčí vyhřezla ploténka a výrůstek zajel do míchy. Stačil jediný předklon při banální záležitosti, jako je stříhání nehtů, který jí změnil život od základů. Dnes je sympatická učitelka už víc než dva roky upoutaná na vozík. Přesto dělá neuvěřitelné pokroky. V ortézách už se jí postupně začíná zapojovat do pohybu pravá i levá noha. I když jí někteří lékaři příliš šancí na to, že se jednou postaví na vlastní nohy, nedávali, paní Volfová ví, že jednou se jí to podaří. Její pevná vůle i víra v lepší život jí pomáhá překonávat každodenní překážky.

„Vše začalo v roce 1973, kdy jsem byla v kladenské nemocnici hospitalizována s plicní embolií, na kterou mi pak byl přiznán nejprve částečný a po letech, kdy už jsem za sebou měla tři takové embolie a navíc cévní mozkovou příhodu, i plný invalidní důchod. Mou spolupacientkou v nemocnici při první embolii byla důchodkyně paní Věra, která byla členkou dnes již neexistujícího Svazu invalidů, a ke vstupu do místní organizace Kladno – Rozdělov přemluvila i mě. To mi bylo třicet jedna let,“ vzpomíná na své začátky práce pro zdravotně postižené paní Lorberová.

Český hendikepovaný cyklista na slavné Tour de France

Před dvaceti sedmi lety museli lékaři jedenáctiletému chlapci Jiřímu Ježkovi po těžké autonehodě amputovat pravou nohu pod kolenem. Brzy se však ukázalo, že touha žít plnohodnotný život Jiřího nastartovala směrem k paracyklistice. Upsal se jízdnímu kolu se vší tvrdohlavostí a vášnivostí a po patnácti letech od své nehody stál na vrcholu. Přivezl si z paralympiády v Sydney 2000 dvě zlaté medaile. Od té doby patří k nejúspěšnějším hendikepovaným cyklistům na světě. Celkem šestkrát se stal paralympijským vítězem, po republice se účastní i závodů se zdravými sportovci a někdy nad nimi i vítězí. Zdá se, že všech výšin už dosáhl. Přesto měl ještě jeden, do letošního roku prozatím nesplněný, cyklistický sen. Toužil si zajet alespoň jednu etapu nejslavnějšího cyklistického závodu světa – Tour de France. A letos, kdy toto slavné sportovní zápolení slaví 100 let, se mu jeho největší přání splnilo.