Podílím se na obnově duševního zdraví našich pacientů

Při pobytu v Psychiatrické nemocnici v Opavě jsem poznala klinického psychologa Libora Kundratu, který zde už třináctým rokem pracuje v otevřené koedukované stanici pro doléčování, rehabilitaci a resocializaci pacientů s psychotickou zkušeností, a požádala ho o rozhovor.

Každý z nás se může dostat do těžké životní situace a někdy až na tzv. samé dno. V dnešní době se stále zvyšuje počet lidí, kteří tyto problémy musí řešit. Navíc je celá řada z nich nějakým způsobem hendikepována. V souvislosti s tím mne zaujal letáček obecně prospěšné společnosti Mezi proudy se sloganem "Víme jak nedlužit, pracovat, bydlet A tak jsem požádala pana Václava Kučeru, ředitele této společnosti, aby nám poradil.

Fokus Kafé Teplice funguje už čtyři roky v bývalé restauraci Septim ve středu Teplic. Na chráněných místech tu pracují duševně nemocní lidé, ale na vývěšní štít si to kavárna nedává. „Bylo by nedůstojné, aby k nám lidé chodili dělat charitu,“ říká provozní a terapeut Josef Fujan.

Projekt Flyabout manželů Folvarských usnadňuje vozíčkářům cestování.

Klára a Roman Folvarských jsou vášniví cestovatelé, přestože se do značné míry mohou pohybovat pouze na vozíku, případně na krátkou vzdálenost o francouzských holích. Založili občanské sdružení Neposedíme, o.s., který má motto „Ač sedíme, neposedíme!“ Na svých stránkách se věnují cestovatelským zkušenostem lidí s fyzickým handicapem. Kromě toho jejich občanské sdružení (dnes spolek) rozjelo ambiciózní projekt stránek www.flyabout.cz, kde mapují dostupnost pražských hotelů, divadel, kin, galerií a koncertních sálů. Ne všechna místa, co se tváří bezbariérově, totiž taková skutečně jsou, navíc jsou potřeby vozíčkářů dost individuální, takže co vyhovuje jednomu, může být pro druhého naopak nepřekonatelnou překážkou.

Sportovní klub Kapři – OKNA Jindřichův Hradec sdružuje ve svém oddílu nejen handicapované sportovce, nýbrž i řadu dobrovolníků, bez nichž by nemohl existovat. Svým kamarádům z řad postižených osob pomáhají při plaveckém výcviku a soutěžích, při cestách na závody a absolvují s nimi i pobyt na letním táboře, jímž vrcholí sezóna. Na začátku letošního července si Kapři užívali táborování v Pluhově Žďáru, byli tam deset dní.

Mají zdravotně postižení nárok na stejné požitky jako ostatní?

Od počátku 90. let se u nás stále častěji hovoří o právech handicapovaných. Boří se bariéry, které brání volnému pohybu lidem na vozíku, přibývají bezbariérové vozy veřejné dopravy, vznikají organizace hájící zájmy postižených a mnohá politická strana považuje za čest mít ve svém středu handicapovaného člověka. Lidé tleskají postiženým sportovcům, obdivují jejich výkony, ale málokdo si za těmito borci dokáže představit postiženého, co by obyčejného člověka, který má stejné potřeby jako každý jiný. „Zdravý člověk“ se před nimi často ostýchá mluvit o svých zážitcích, a pokud se týká sexu, to už je úplné tabu.

Do Dendrit Kafé nezavítáte náhodou. Stojí ukryté mezi paneláky na pražském Jižním Městě. Hloubavé povahy však mohou přece jen podle různých indicií nalézt cestu až na místo, které překvapí svou vlídností a útulností. Jsou zde oddělené prostory pro (ne)kuřáky a také malá venkovní zahrádka s několika stolky a velkým slunečníkem. Pod ním můžete strávit příjemné odpoledne meditováním o tom, proč jste vlastně přišli.

Poosmé se letos uskutečnil plavecký závod handicapovaných osob s názvem Vajgarský kapr 2014. V jindřichohradeckém bazénu ho pořádal místní SK Kapři – OKNA. Při závodu opět panovala báječná atmosféra plná sportovních výkonů na hranici možností, plná legrace a také přátelství, i když letošní ročník se kompletně oblékl do mafiánského hávu.

Kladenská rodačka Ivana Mutinská vystudovala střední ekonomickou školu a poté dlouhá léta pracovala jako sekretářka v redakci časopisu Kladenský kovák. „V Kladenského kováku jsem byla asi 16 let. Nedělala jsem jen klasickou práci sekretářky, zároveň jsem pracovala i jako technička v podnikovém rozhlase tehdejšího mamutího podniku POLDI, pod který náš „Kovák“ patřil,“ vzpomíná paní Ivana. V tomto období se také provdala a s manželem vychovali jedno dítě. Po roce 1989 však začal veliký ocelářský podnik POLDI rychle upadat a začalo masové propouštění jeho zhruba 20 000 zaměstnanců. Paní Ivanu nepropustili, ale aby tomu předešla, odešla z „Poldovky“ raději sama. „V devadesátých letech minulého století i na počátku nového tisíciletí jsem vystřídala hned několik nejrůznějších zaměstnání. Všude mi totiž dávali pracovní smlouvu jen na dobu určitou a když ta skončila, již mi ji neprodlužovali. Začalo období, kdy o zaměstnání začala být čím dál tím větší nouze,“ říká paní Mutinská.