Tak tohle jsem se dozvěděla od majitelky agentury Domácí péče. Prý ve věku 35 let mám být ráda, že ještě žiju. Vrchní sestra tomu dala korunu konstatováním, že do svého bytu jsem povinná pustit kohokoliv a kdykoliv, když řekne jméno firmy. Stejně skončím v ústavu, tak si prý mám zvykat.
Tož to teda ani omylem!
Je to můj byt, můj život i moje pravidla. Jsem povinná za jakoukoliv péči platit, ale nemám právo rozhodovat o tom kdo, kdy a jak mi zdravotní péči poskytne? Ano, u osobní asistence si všichni zvykáme a akceptujeme fakt, že pravidla určuje klient. U zdravotní péče vše rozhoduje sestřička, která se sama posune do role ředitelky vašeho života, do role ředitelky světa. Vy si to necháte líbit?
Monika Henčlová
