Na řediteli autobusu jsem natrénovala svá mluvidla a rampu mi samozřejmě sklopil. Pražské metro mě fascinuje. Na silnici mohou být zácpy a nehody, ale metro si v podzemí vesele frčí svou trasu. Bohužel nedoporučuji metro pro elektrické vozíky. Mezi nástupištěm a vlakem je příliš velká mezera a výškový rozdíl celou situaci ještě komplikuje. Z metra na povrch se můžete dostat buď výtahem, nebo v některých stanicích funguje rampa, která kopíruje schodiště. Její rychlost je však tak veliká, že vám ujedou všechny navazující spoje, předběhnou vás všichni mravenci, a proto zaslouženě této rampě říkám „rychle a zběsile“. Pak následovala nízkopodlažní tramvaj v niž řidič bez problémů a řečí sklopil nájezdovou rampu. Po několika zastávkách jsme vystoupily v centru Prahy. Ať žijí „kočičí hlavy“. Praha díky nim vypadá nádherně, ale vozíčkář díky nim přijde o zbytek vzduchu v plicích.
Závěrem musím říct, že jsem zkoušky zvládla a i přes svůj věk a těžké postižení začnu v září studovat vysokou školu. Cestování po Praze mě tak nadchlo, že s asistenty příští týden jedeme na Petřín. Zamávám vám z té výšky.
Monika Henčlová
