V lese bylo nádherně a hlavně foukal větřík a vzduch chladil. Viděli jsme památníček, nevím koho, zasvěceného nevím kým a nevím proč. Zkrátka hromada kamení, ale krásně upravená a kolem spousta květin.
Pak jsme vyrazili kolem oplocené obory. Byla v ní zvířátka s parožím. Nebyli to jeleni, ale co to bylo, vážně netuším. Skončíme u toho, že v lese byla zvířátka. Tečka. Také jsme viděli rybník. Bohužel v něm kvůli horkům nebyla voda. Jsem ale přesvědčená, že až v něm voda bude, bude to nádherný rybník.
Asistent se příjemně procházel a zlehka ovládal joistikem můj elektrický vozík. Z mého pohledu, respektive z pohledu mé zadní části a páteře, vám mohu vyprávět příběh každého kamínku a kořene, každé nerovnosti terénu. Mou velikou výhodou jsou brýle. Bez nich bych měla vyšvihané oči všemi možnými jehličnatými i listnatými větvičkami.
Naivně jsem si myslela, že odpočinkem u rybníka (louže) celá výprava končí. Omyl. Asistent zjistil, že jsme náročnou cestou někde vytratili tak nutný toaletní papír. Čekala nás pátrací akce tou krkolomnou cestou zpět. Ale nakonec asistent nadšeně zvolal: „ Tamhle je, našli jsme ho, mám ho.“
Po všech nástrahách a hrůzách a na téměř vyšťaveném elektrickém vozíku, jsme dorazili do bytu. Psím holčičkám jsem z lesa dovezla šišky, které je ani náhodou nezajímaly. Očekávali jsme meteorology slibovanou bouřku a „aleluja“ spadly tři kapky, na Moravě však byly záplavy.
Pointou celého příběhu je, že toaletní papír je potřeba dobře uložit, protože až zavolá potřeba, pozdě bycha honit.
