Z domu tedy vyrážíme jako dav. Můj elektrický vozík řídí levou rukou osobní asistentka, v pravé ruce má dvojvodítko a na jeho konci dva splašené bišonky. Metr před domem bišonci táhnou moji asistentku prudce doleva, pak udělají obrat o 180° a běží na druhou stranu. Z mého pohledu to vypadá tak, že malí pejsci si vesele běhají a na vodítku za nimi letí moje asistentka.
Naše výprava směřovala jen kousek za ves. Na louce jsme pejsky s velkou pompou odeply z vodítka a … Pejsci seděli u vozíku, koukali na mně a podle pohledu nechápali, co po nich chceme. Asistentka zamachrovala, vzala klacík, ukázala jej bišonkům, hodila kamsi za sebe a zvolala „Přines!“ Psí holčičky se na sebe podívaly, čekaly, že asistentka klacík přinese, a když se k tomu neměla, podívaly se na mně, ať si své lidi lépe vychovám. Pak se naštěstí začaly honit, řvát a válet sudy. Skokem na můj klín mi chtěly předvést jak jsou šikovné. Ve finále jsme byly všechny tři od bláta a z mého svetru a jejich kožíšků trčely různě druhy trav a větviček. Zkrátka stal se ze mě herbář na kolečkách.
Po návratu domu asistentka začala uklízet, ale z mého kolečkového křesla bude hlína opadávat ještě minimálně týden. Gaučáci byli tak vyčerpaní, že mi jedna lehla na klín a přikryla se dekou a druhá upadla na gauč a přikryla se polštářem. Následovalo 12 hodin naprostého ticha a klidu. Zkrátka je vidět, že jsem vystudovaná učitelka a mé výchovné metody neztrácí svůj význam.
Jaru jsme otevřely bránu a teď už jen čekáme na jeho příchod. Jaro, nezdržuj se, už jsme netrpělivé.
Monika Henčlová
