Za obecné cíle zaměstnávání osob se zdravotním postižením považuji umožnit všem lidem bez ohledu na jejich individuální odlišnosti plně rozvinout jejich potenciál, využívat v oblasti kulturní, společenské a ekonomické odlišnost, která může být společenským přínosem a snažit se o rovnoprávnost menšiny osob se zdravotním postižením s většinovou společností. Tím se zaměstnávání OZP dostává z pozice společenské a sociální povinnosti vynucené vnějším tlakem civilizovaného světa do oblasti spontánní aktivity přinášející hmatatelné výsledky. Přidanou hodnotou může být využívání osobnostních rozdílů a zdravotních možností každé zaměstnané osoby se zdravotním postižením.
Bariéry v nás
Největším problémem v zaměstnávání OZP jsou bariéry. Nikoli však bariéry v podobě schodů, výtahů, nesplněných standardů staviteli, ale bariéry v lidech. O tom, že existuje nízká, resp. nulová informovanost zaměstnavatelů, ale i spoluobčanů o životě a potřebách osob se zdravotním postižením, se shodli zástupci České republiky, Irska a Finska na mezinárodní konferenci, která se uskutečnila v polovině května v Praze. Jejím základním tématem bylo dobrovolnictví, zaměstnávání osob nad 50 let a také zaměstnávání OZP a výstupem pak tří stěžejní body: vzdělávání, zaměstnání a soužití.
Vzdělání
Ve všech třech zemích již není problém získat i se zdravotním postižením vysoké vzdělání. Je však velký problém získat adekvátní zaměstnání. Osoba se zdravotním postižením má vyrábět hrníčky nebo košíky, rozhodně však nemá být manažerem. Skutečnost, že někdo neovládá nohy nebo ruce neznamená, že neovládá svůj mozek. V Irsku se osvědčilo „vzdělávání rodičů svými dětmi“. V praxi to znamená, že děti se při školní nebo také mimoškolní aktivitě dozvídají o životě OZP a pak to doma sdělují rodičům. Z postižené osoby již není ten divný patron na vozíku nebo se slepeckou holí, ale kamarád. Děti totiž mnohé rozdíly zkrátka neřeší.
Rovné příležitosti pro všechny
Nezbytnou součástí zaměstnávání osob se zdravotním postižením je analýza potřeb na úpravy pracovního prostředí nebo pracovních postupů s ohledem na druh zdravotního postižení. Rovné příležitosti podložené legislativou jsou v České republice právně vynutitelné a tvoří základní kámen v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Stěžejním vodítkem pro zaměstnavatele je kromě zákoníku práce také zákon o zaměstnanosti 435/2004 Sb. Jeho třetí část se přímo zabývá problematikou zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Těch se týká především zákon o důchodovém pojištění, který díky vyhlášce 359/2009 Sb. určuje stupeň invalidity. Daná vyhláška také určuje povinnost zaměstnavatele vytvořit mimořádné pracovní podmínky. Důležité je taky Nařízení vlády o minimální mzdě. Česká republika ratifikovala Úmluvu OSN a tím přislíbila její dodržování. Stínové vyjádření k dodržování Úmluvy OSN však dokazuje, že Česká republika má ještě velké mezery. Např. do roku 2009 každý zaměstnavatel zaměstnávající OZP získal od státu příspěvek. Osoba se zdravotním postižením tak mohla mít třeba čtyři pracovní úvazky, což umožňoval zákoník práce. Mnohý zaměstnavatel však vyplácel pouze nepatrnou část s daného příspěvku na mzdu konkrétní OZP a zbytek financí si nechával na tzv. školení. Postižený člověk se tak během měsíce v rámci školení na ovládání počítače dozvěděl, co je myš a že hýbající se šipka na monitoru s myší souvisí. Od roku 2009 zákon o zaměstnanosti umožňuje vyplácet příspěvek na mzdu pouze jednomu zaměstnavateli.
Dalším špatným příkladem je zneužívání tzv. náhradního plnění. Zaměstnavatelé, mající více než 25 zaměstnanců, jsou povinni buď zaměstnávat OZP, nebo nakupovat jejich výrobky a služby, nebo odvádět do státní kasy peníze. Zaměstnavatelé začali kupčit s fakturami
– výrobek pocházel z rukou zdravého zaměstnance a jeho firma pouze podstoupila fakturu firmě, zaměstnávající OZP. Ta potom dále „prodala“ danou fakturu odběrateli.
Sociální význam zaměstnání
Jsou i příklady dobré praxe. Občanské sdružení Dobré místo pochopilo, že síla OZP mnohdy spočívá v jejich intelektu a přehledu o dané problematice. Zaměstnává OZP od roku 2009, v oblasti žurnalistiky, zpravodajství, autorského psaní, ale také v oblasti programování nebo vytváření a správy webových stránek. Konkrétně já osobně se sice nehýbu, špatně dýchám a mluvím, a přesto ve sdružení Dobré místo pracuji jako personalistka a také jako „maskot“ firmy. Mrtvé tělo přeci neznamená mrtvou duši nebo intelekt. Zaměstnání je také důležitým prvkem při sociálním začleňování. Doma můžete sedět v teplácích, nevykoupaní, neoholení a mluvit pouze s domácími mazlíčky nebo televizí. Pokud však musíte pravidelně dojet do zaměstnání, budete dbát o svůj zevnějšek a zajímat se o aktuální témata v komunikaci.
Dobrovolnictví
Dobrovolnictví ve světě OZP v České republice téměř neexistuje. Hodlám prezentovat svůj osobní názor. Mezi lidmi existuje přesvědčení, že invalidní důchodce má pravidelný příjem a toho je třeba využít. Nikoho v dané chvíli nezajímá, že invalidní důchody jsou velmi nízko pod průměrnou mzdou v ČR. Dobrovolníky tedy děláme my, OZP, pro ostatní. Pořádáme různé akce, osobně se snažíme zasahovat do politiky v naší zemi nebo psát články do novin. Vše děláme bez nároku na honorář. Na obranu mnohých „zdravých“ musím přiznat, že s námi zacházejí jako se sobě rovnými, akceptují naši finanční situaci, neparazitují na našem postižení a svoje činnosti pro nás považují za příležitost a růst vlastního já. A ošklivou větu nakonec: dobrovolnictví se dobře vyjímá v životopise.
