Když mi bylo asi osmnáct, domluvila jsem se s kamarádkou a šly jsme do sousední vesnice pařit, vždyť bylo léto, tak co. Cesta vedla lesem a bylo to velmi příjemné, večer se projít a trochu se ochladit. Vůbec mi nedošlo, že cesta zpátky lesem a potmě nebude úplně dobrá. Omyl. Byla to paráda, sice trochu strašidelná, ale na konec velmi vtipná. Víte, co je to dynamo? To se zaplo a podle toho jak moc jste šlapali na kole, kolo svítilo nebo jenom trošku přisvěcovalo silnici. Když jsme šly po silnici lesem, jenom podle kroku jsme poznaly, jestli máme pod nohama asfalt nebo už hrabanku. Za námi se ozval cyklista, ale vůbec o nás nevěděl. Proč toho nevyužít? Stouply jsme si vedle silnice a když nás cyklista míjel, slušně jsem se ho zeptala: „Jak se ti šlape?“ Poprvé jsem viděla kolo zářit. Cyklista vypadal jako světluška a hlavně mi ukázal, kde končí silnice křižovatkou a kde musíme odbočit k domovu.
Tomu říkám veselá vzpomínka z mládí a ještě dneska se tomu zasměju.
Monika Henčlová
