Pro mě byla zajímavá informace, že seniory máme udržovat v jejich mentálním světě. Pokud senior mluví o své mamince a chce se vrátit k ní, určitě mu nezpůsobujeme šok zprávou, že jeho maminka je už spoustu let mrtvá. Jeho počínající stařecká demence totiž může stejné téma přinést i třikrát denně. Ale i pro zdravého člověka by bylo strašné slyšet špatnou zprávu třikrát denně. Co teprve nemocný a starý člověk. Proto je lepší se zeptat, jaká je jeho maminka a nechat ho povídat. Starý člověk dokázal za svůj život spoustu skvělých věcí a také díky němu jsme na světě my, další generace. Starý člověk má právo dožít svůj život důstojně a v klidu a naše generace má povinnost se o to postarat.
Velkým tématem semináře byla také dlouhodobá péče o nemocné děti a děti s postižením. Především jsme řešili rodiče a hlavně matky, které o tyto děti pečují. Rodiče jsou totiž v produktivním věku, ale kvůli péči o potomka nemohou vykonávat svoje zaměstnání. Svoji finanční situaci a také syndrom vyhoření řeší brigádami. Zkrátka špatně placenou prácí, ale hlavně mimo domov mezi jinými lidmi. Navíc ta práce musí být časově flexibilní.
Velmi podobné zkušenosti mám také já se svými asistenty. Není možné být dlouhodobě zavřený v mém světě, v mém bytě, v mém životě. Asistent mě může klidně milovat, ale pokud mu neumožním odejít třeba na krátkou dobu, jeho láska se záhy mění v nenávist. Ideální řešení vidím v tom mít více asistentů a svého miláčka nebo partnera pustit ven třeba vykonávat jinou, lépe placenou práci. Zlepšíme tím naši finanční situaci a já si zajišťuji delší život. Miláček zbavovaný svobody by mě totiž mohl jen tak omylem a fakt náhodou zlikvidovat. Navrhuji tedy dávat velký důraz na volnost všem lidem kolem OZP a také vymyslet jejich pracovní uplatnění podle vzdělání a profese.
Víte o nějakém zaměstnavateli, který umožňuje časovou flexibilitu svým zaměstnancům a našim asistentům?
