V samém černém srdci Bohnic stojí ponurý pavilon 27 zvaný znalci a padlými dušemi Neklid, slovem, které rezonuje jako skřek havrana slavícího zimu a odráží se ozvěnou od útesů pekla. A zde nyní sídlí a kraluje podivuhodná primářka. V momentě, kdy dosedla na svůj temný trůn, jako by vše zapadlo na své místo, jako by celý vesmír souhlasil, protože to byl osud. Snad dokáže nebohým pacientům předávat lásku, kterou k Neklidu chová, jak vyznala kdysi dávno našemu zvědovi. Prý se oddala Neklidu jako mrtvá nevěsta. A láska jí tak změnila vnímání, jak to ta potvora dělá, že celý ten ušmudlaný neklid obrátila naruby jako při praní prádla. Zatímco na jedné straně pacienti planou nenávistí, když procházejí středověkou mučírnou, na druhé straně jako v říši za zrcadlem vidíme pacienty nadšeně odcházet do izolačních místností v radosti ze soukromí, kterého se jim na obrovských ratejnách třicetilůžkových pokojů na jiných pavilonech nedostává. Na této straně zla se sem pacienti rádi vracejí, protože je personál už zná a vítá je slovy:„Á co vy zase tady?“

Spatřila jsem ji na pokladně Nové země, Terra Nova, k níž se vinul dlouhý had zákazníků. Její kolegyně pomalu obsluhovala jednoho po druhém a druhá pokladna byla uzavřena. Zákazníci k ní vzhlíželi s nadějemi, že by se mohla uzavřené pokladny chopit, ale ona je povýšeně přehlížela a okázale při tom žvýkala. Pomaloučku vyměňovala bankovky v pokladně za mince a bankovky pečlivě rovnala do obálky podle hodnot. Kdybychom se do ní pustili s výčitkami, pošlapali bychom tu nádhernou svatou chvíli a bohyně sebedůvěry, nyní nestydatě rozcapená v gestech prodavačky, by zmizela. Tak jsme stáli a čekali v němém úžasu. Mezitím její kolegyně marně projížděla zákaznickou kartu čtečkou. „Zkoušela jsem to ze všech stran,“ stěžovala si. Bohyně ji s přehledem načetla čtečkou jedním ladným pohybem, ani na chvíli nezapochybovala. Samozřejmě, že fungovala.

Mám rád zvuky piána, to byla pozitivní věta, kterou si Karel Braun kdysi opakovat neustále dokola. Nyní však čelil dvěma negativní zprávám naráz. Ta první se týkala jeho tragicky zesnulé ženy Heleny, přičemž o nálezu jeho nejlepšího přítele Vojtěcha ho správce hotelu, v němž na piano hrával, informoval teprve předevčírem, i když o tom věděl zhruba již měsíc.
„Nenávidím to tady! Celý svůj život nenávidím, tady i všude jinde na světě!“
A Karlův oblíbený klavír tak vzal rovněž za své. „Je třeba se z toho šoku co nejrychleji vzpamatovat, hosté si žádají novou vaši hru, příteli,“ snažil se Karla „chlácholit“ správce hotelu.
Karel po tomto výroku teprve pořádně celý vypěnil. „Dobrá, beru to na vědomí, pane Braune,“ snažil se úlisně vtírat do přízně správce, „je to zajisté velice nemilé, tedy to, co se přihodilo, ale teď už prosím zase zasedněte nazpět na stoličku a dál vyhrávejte našim hostům.“
„Nemám náladu ani chuť teď tady někomu jen tak zbůhdarma vyhrávat!“ A Karel rázně vykročil ze sálu pryč.

Ten legendární rozhovor plný nevole neměl nastat. Anebo snad raději ano? Pro pozdější dobro či naopak zlo věci?
To bylo tak. Jednoho červencového pondělí Tobias Frank vytočil příslušné číslo a na druhém konci telefonní linky to zvedla operátorka.
„Dobrý den, mohl bych prosím mluvit s panem Hankem Lambertem?“ oznámil do sluchátka Tobias Frank a rovněž se i představil.
„Zkusím vás přepojit,“ dostalo se mu od operátorky odpovědi. A pak, po několika tónech z elektronicky zdeformované Elišky, se konečně ozval ten povědomý hlas. „Tady Hank Lambert, kdo volá?“

Ti dva spolu ještě nikdy nehovořili. A právě proto se možná měli sejít v jednom kupé, aby to napravili. Každý z těch dvou v něm seděl na jeho opačné straně, avšak ani to nebránilo pohledům.
„Vím, o co ti jde, děvuško, ale mě nepřechytračíš,“ mumlal si pro sebe ani ne dvacetiletý mladík, ustavičně se sklánějící nad jakousi vizitkou, o níž byl skálopevně přesvědčen, že by ji nutně chtěl vlastnit úplně každý. „Padesát milionů rublů, no kdo by takové částce odolal? Neznám takového blázna, ten by zcela opačně snad jednal pouze v rámci vlastního nerozumu.“
„Jsi blázen, pokud do toho krutého mrazu skutečně hodláš jít,“ promlouvala sama k sobě ani ne devatenáctiletá slečna. „A to jen kvůli takové ubohosti, jakou jsou peníze. Kam jsi jen dal rozum?“
Odpradávna se traduje, že protiklady se přitahují. Bude tomu tak i nyní? Ani ne dvacetiletý černovlasý mladík právě ukončil povinnou vojenskou službu, kde okusil vše možné, tedy i to špatné, a tudíž si nyní užíval zcela nově nabyté svobody. Načež ani ne devatenáctiletá blondýnka opodál již hodnou dobu mlčky posedává u okna a v jejích očích jako by se skvěl neukojitelný hlad s někým si popovídat.
A zase nastal ten moment, kdy se dva páry očí spolu střetly. Ony hnědé náležely ani ne dvacetiletému černovlasému mladíkovi Viktorovi, kdežto ty pomněnkově modré zase ani ne devatenáctileté blondýnce Anně. Opět protiklady! Tak jestlipak konečně ona pomyslná jiskra přeskočí?

Mark King byl režisérem hororů. Jak sympatické, zaplesali by si pro radost zajisté vyznavači zmíněného žánru. Považme sami. Patnáctiletá Evana je nahnána do osamocené haly, kde rozhodně nemá dlouhou chvíli, neboť jistý potetovaný šílenec, říkající si prostě a jednoduše jen Tatér, se i nadále neúnavně činí a tetovacím strojkem se dívku stůj co stůj snaží sprovodit ze světa. Důvod? Prostý až banální. Rodiče Evany potetovanému šílenci kdysi „omylem“ zabili jeho milovaného bratra a jaká to další zajímavá shoda okolností, taktéž tatéra. To bylo v době, kdy ještě nebyli svoji, coby dvě do sebe zamilovaně zakoukané patnáctileté hrdličky jednoho zimního večera nedávali pozor na cestu a tak se přihodilo, že autem k zemi srazili nebohého člověka.
Mark doufal, že i tento jeho nový hororový opus s prostinkým názvem Tatér se stane hitem.
„Do kin musí být Tatér nasazen už příští týden,“ naléhal producent a co-producentovi nezbylo než souhlasně přikyvovat, takže k tomu samému se nakonec přinutil i Mark. „Byznys je byznys, a když vše půjde hladce, může se za pár měsíců začít točit pokračování.“
Leč Mark nepočítal se zcela novými komplikacemi.
Byl již pozdní večer a Mark ležel spořádaně v posteli, když kdosi nečekaně vzal za kliku. Na tom by jinak nemuselo být nic moc podivného, to by se ovšem nesmělo jednat o dům, v němž přebýváte výhradně sami a jako Mark i vy moc dobře víte, že tomu tak ve skutečnosti opravdu je. A z toho tedy zcela logicky vyplývá, že by se klika správně neměla vůbec pohnout a dveře tudíž zůstat zavřené.
„Kdo jsi?“ vykřikl Mark a rázem byl na nohou, jak ho ten tajemně oděný příchozí vyděsil.
„Tak schválně, zkus to uhodnout.“

Vilemína Kánská se probudila do dalšího deštivého dne. Jak smutné, pomyslela si. Copak toto jsou nějaké Vánoce? Leč i kdyby napadl sníh, nezahojilo by to bolavé rány. Proč ses k ní jen zachoval tak nemile, osude? Co ti provedla ta počestná žena, jež všechny živé milovala a měla srdce na rozdávání? A tys ji za to podrobil té nejtěžší možné životní zkoušce v podobě zhoubné nemoci, jíž nedobrovolně podlehla. Ne, ta žena si nezasloužila takto zemřít!

Pozítří má přijít Ježíšek s dárky a Vilemína ví, že ona bude obdarována vrchovatou měrou, neboť se celý rok chovala slušně a počestně, leč ten nejcennější dar jí přesto pod stromečkem bude scházeti.

„Nemysli si, dítě, mně tvá maminka rovněž chybí, avšak koho si Pánbůh vezme k sobě tam nahoru, toho již mezi živé nevrátí,“ pravil takto otec chlácholivě ke své dceři, když ta se na posteli rozplakala.

Tak se postupně v prezentaci vystřídalo dalších pět studentů (nutno poznamenat, že těm už žádný rušivý element vypravěčské nitky nezpřetrhal), mezi nimiž nechyběla ani Bohunka – ta líčila, jak se v jednom ze svých snů setkala s národním buditelem Janem Amosem Komenským, který ji ochotně seznamoval s českou kulturou napříč stoletími. Avšak Radana nakonec měla přeci jen největší pochopení pro jinou dívku.

„Země se již po dlouhá staletí zmítala ve vzájemných nesvárech a tak se jednoho dne na ní musel zrodit človíček, jenž by jí daroval pouto vzájemné soudržnosti,“ započala těmito slovy po Bohunce Klepačové své vyprávění Petra Lavordová. „Onen človíček dostal jméno Vít, toť odvozenina od latinského slova Vitae neboli česky život, od útlého mládí totiž navenek projevoval ojedinělé nadání vyhýbat se všem možným nástrahám, jenž mu do cesty stavil Osud, a také uměl léčit vše nemocné.

*V místnosti bylo naprosté ticho. Nikdo se neodvážil promluvit. Největší pohnutky k něčemu takovému samozřejmě měla Elke. Ema toho pohotově využila a nanovo povolala do pohotovosti PĚNKALINKOVOU RÁMOVANKU. Na obrazové ploše se objevilo následující:
Začíná to jako každý jiný den. Vezu svého syna Pavla na posvícení, jež se koná na nedalekém náměstí, a úplně vše je báječné. Pavel sedí na sedadle vedle mě. Rozmlouváme spolu. Náhle se mi svěřuje s tím, že o ulici dál bydlí překrásné děvče – prý se jmenuje Elena a je to překrásná Egypťanka. „No né, ty jsi dnes ale samé překvapení, nejdřív mi z koupelny po tunách vymizí gel a pak najednou tohle.“ Samozřejmě že to neříkám nijak přísně, říkám to přímo radostně, a obdobně na to reaguje i můj Pavel: „Tak se, mami, u Eleny hned stavíme a společně uspořádáme jednu menší seznamovac&iacut e; oslavu. *Následně nám ono žertování plnými doušky obohacuje život. Sotva se takto zapovídáme, přinutí mě na hlavní křižovatce zastavit nádherná limuzína. Elegantně trhám volantem a přiměřeně brzdím.