Raketa přistála na přistávací ploše. 12 vyděšených mladíků a 12 vyděšených dívek se kolem sebe rozhlédlo. Všude kolem stráže – nebylo úniku - Minotaurus a jeho labyrint čekal. Parseona byla také vyděšená. Nikdy se nedostala z planety a teď tu stojí na přistávací ploše na Oberonu, a doufá, že se cokoliv změní, že ji cokoliv napadne. Stráže pokynuly, že mají jít s nimi. Vedli je směrem k zámku, kráčeli po nádvoří. Carmina seděla u okna, vždy sledovala odsouzené, jak jdou na smrt. Od Minotaura se ještě nikdo nevrátil. Otřásla se při pomyšlení, že je to její nevlastní bratr. Zahlédla mezi nimi dívku v bílých šatech se zlatou čelenkou. „Podívej, chůvo, tamta dívka, co má bílé šaty, má na hlavě zlatou čelenku, kdo to asi může být?“ Chůva vyhlédla: „Máte pravdu, slečno, ta dívka má zlatou čelenku, určitě je nějaká bohatá. „Chci tu čelenku, chůvo, jdu do vězení.“ „Ale slečno, vždyť máte tolik věcí.“ „To ano, ale zlatá čelenka je něco co jsem ještě neviděla.“ Dívky a mladíci se tísnili v temném vězení. Každý dostal svou misku vody a skrojek chleba. Přestože byli hladoví, nikdo nejedl. Parseona seděla na slamníku a odpočívala. Vězení jí děsilo svými zvuky i pachy. Jak by ráda pryč. Náhle se ozval strážce: „Mám předvést dívku se zlatou čelenkou!“ Parseona se zvedla. „To jsem já,“ vylekaně se podívala na ostatní, ale vyšla ven z cely.

Dívám se do mapy a rozhoduji - pojedeme na Javorník. Mám s sebou knížku o pozoruhodnostech Čech. Je tam uvedeno, že pod Javorníkem objevili Menhiry a před dvěma roky udělali k nim značky a cesty. Michal nezná žádné tyto kameny a tak je také chce vidět. Je krásné počasí, slunce a teplo. Dojíždíme do vesničky, kde má být kámen. Ptám se jedné paní. Vypráví, že skutečně našli kameny pod Javorníkem. Pak mě vysvětluje cestu. Pojedete tmavým lesem, ten je skutečně velice temný, i když svítí slunce. Teď svítí slunce, tak projedete. Les není celý probádaný, je tajemný. Leží tam ještě spousta kamenů, ale nikdo je nechce hledat v té tmě v lese. Tento les je neskutečně tajemný a zvláštní les. Nikdo z místních tam nechodí, protože se mu vždycky něco přihodí. Nevystupujte z auta, nebo se ztratíte v té tmě. Dojedete do města Javorník a pak už je to značené ke kamenům.

(z knihy Pražské etudy)
Byla jsem zrovna v Praze a četla, že se v březnu koná Pražský půlmaraton. Sebrala jsem vnoučata a šli jsme se na něj podívat. Stáli jsme u Národního divadla a čekali na běžce. Na Staromáku a na nábřeží bylo moc lidí, tam jsem se nechtěla s dětmi mačkat. Konečně jsme se dočkali a viděli běžce. Z novin jsem věděla, že poběží jeden slepý běžec, černoch.

Řekla jsem to dětem. Daník měl s sebou foťák a fotil a filmoval. Čekali jsme, až uvidíme dva černé atlety, dva bratry. Se slepým běžcem běžel jeho bratr a oba byli spojeni stuhou na zápěstích. Ten, který viděl, tiše popisoval slepému bratru cestu. "Teď zahýbáme, pomalu běž, tady jsou koleje, dej pozor."

Banbhuana si prohrábla své temně hnědé vlasy, až se zalekla, jak byly zpocené a slepené, všude kolem byla tma a vzduchem plul sladce mrtvolný vzduch. Rychle chtěla vstát, sotva však došlápla na nohu, zaskučela. „To už jsi zapomněla, co stalo včera?“osopil se na ní hrubý hlas ze tmy a kdosi po ní praštil provazem s uzly. „Tvá věštba se nesplnila bandraoi (ženo druide).“ Banbhuana se chtěla ohradit, ale přes rozpraskané rty z oteklého jazyka nedostala ani slovo. „Co mlčíš? Vždy máš tolik myšlenek, které bys chtěla rozdávat.“ Uvědomila si, že to není nikdo, koho by neznala, protože mu dobře rozuměla. Přemýšlela, kdo jen to může být. „Jen se podívej, cos způsobila“, padla k ní zapálená louč, kterou Banbhuana rychle popadla a rozhlédla se kolem sebe. Až se otřásla – byla v kobce a kolem samé známé tváře, všechny zohyzděné smrtí. Ale co tu dělá ona a celkem v pořádku a kdo je za tím hrubým hlasem. Pozvedla hbitě louč směrem, ve kterém se ozýval hlas, a tam ho uviděla, Delaha, že si to hned nemyslela. To je ten zrádce, co nás, Kelty, musel prodat Římanům, proto jsou všichni mrtví. Pozvedla se opatrně na zdravé noze a přes značnou bolest velmi svižně kulhala směrem k němu a vztekem se jí leskly oči. Dělila je však mříž.

Sen. Co je to vlastně sen, nebo sny? Je to jen odraz našich tužeb a přání, nebo se za ním skrývá něco víc ?

Sny nás provází odedávna, vlastně už od doby, kdy jsem se nacházeli v matčině lůně. Už tehdy jsme měli možnost snít své první sny. Hýřily barvami a odrážely naše první pocity v matčině lůně a její doteky plné něhy.

Sny jsou takové jako je náš život. Zobrazují nejenom naše sny a neuskutečněná přání. Jsou odrazem našeho života a často nám skýtají nejedno překvapení.

Ručička hodin se líně posunula na sedmnáctou hodinu. I v tento čas kraluje venku pravé podzimní počasí. Je sychravo, vítr se prohání mezi domy. Většina stromů shodila svoje listy a je již téměř holá. Spadané listí tvoří velké plochy, při chůzi šustí pod nohama.

Dnes je to trochu jiné. Od časného rána prší, vše je mokré a voda vytváří na zemi velké kaluže. Je nevlídno, neveselo, truchlivo. Nastal pravý podzimní čas pro vyprávění strašidelných historek.

Rok se překulil rychlostí blesku, za ním přifrčel rok další, v pořadí už dvoutisícdesátý. To je mazec. Fofr, chcete li. Mně to nevadí. Dokážu se zastavit a přestat spěchat.

Pomalu se posadím do křesílka u počítače. Je otočné a tak si s ním užiju hodně zábavy. U toho brouzdám po netu, samozřejmě s šálkem voňavé kávy po své pravici. Do toho pustím moc fajn muziku a nechám se unášet na vlnách hudebního moře. Takto trávím svůj čas v pohodlném křesle, upíjím kafčo a pod nohy se mi pletou dvě moje stálé společnice, Kiára a Abygail. Dvě kočky, černé jako uhel, dotváří domácí atmosféru mého podvečera.

Mám doma dvě černé neposedné potvory. Očiska jim svítí ve tmě, jako žhavé uhlíky a našlapují zlehounka, není je slyšet ani trošku. Jsou to malé šelmičky. Jedna jako druhá práská svýmy vousky, zle se mračí na té druhé kousky. Neposedí, to je pravda pravdoucí. Někdy jich mám tak akorát. Místo ticha a klidu, slyším zas tu kočičinu. Když dolů květináč letí, binec je z toho hned a spousta smetí. To pak pěkně láteřím, co mám dělat , svým očím nevěřím. Uklízím a vzdychám, nevím jak udělat to mám. Snad abych každou věc přibila na své místo, bylo by to řešení. Co říkáte vážení. To by pane byla mela dozajista. Já bych měla mír a klid, ty dvě kočky chlupatý ať jdou do pelíšku po pátý.