Nikdy se neviděli, a přesto věděli, jak vypadají. I když fotky matou. Minimálně mátli ji. Poslední dobou ji mátlo spousta věcí, ale o tom zrovna teď psát nechci. Mátl ji on. Být to tak někdo jiný, tak ho odepíše a vymaže ze svého života, tak jako spoustu ostatních mužů před ním. Proč zrovna s tímhle se tak moc chce sejít? Chce ho poznat, je to skvělý člověk. Ale to ona ještě neví. Pořád tápe a hledá svoji spřízněnou duši a není si jistá, zda nějaký pan pravý (pro ni) existuje. Stojí na smluveném místě a přemýšlí, i když by nechtěla přemýšlet, protože nechce očekávat a být zklamaná. „Stůj pouze se zatajeným dechem.“ Říká jí rozum. Přesto se co chvíli otáčí.

Někdo klepe na její rameno, hledí do výšky, mnohem větší výšky, než na kterou je jinak zvyklá. Ještě pořád má na hlavě helmu. Přijel totiž na motorce. Z toho stroje měla strach a ráda by ho překonala. On zpozoroval hned její ohnivě a netypické vlasy i nervozitu.

K zasílání tvorby nepoužívejte formulář, stačí mě poslat mail, neni potřeba uvádět údaje které formulář vyžaduje. ADMIN

Je tak krásné a ozdravné, když se člověk svobodně může věnovati umění. Pročistí si při tom mysl a odpočine od životních strastí, jež ho jinak tíží.

Takto smýšlel Robert Vančura, nadaný malíř, když pracoval na svém jubilejním stém obrazu. Ano, Robert byl navýsost pilný, neboť si o každém obrazu vedl speciální záznam. A nevadilo, když byl rozpracovaný nebo teprve ve fázi úvahových příprav. Tak vážně svoji lásku k malbě Robert bral.

Robert se cítil tento večer značně unavený avšak naplněn spokojeností. Obrazu ženy, jež v dlaních svírá kámen vzkříšení, si nesmírně cenil. To však nebylo vše, ihned poté, co Robert obraz dokončil, se mu poklonil a vzýval k němu oslavnou řeč. Teprve poté se uložil ke spánku.

O překvapení dané noci nebyla nouze, ihned v onom prvním snu se Robertovi totiž zjevila Marie, žena, jež mapovala právě jeho jubilejní stý obraz.

„Čemu vděčím za tuto nečekanou snovou návštěvu?“ oslovil takto Robert Marii.

„Přicházím k vám s naléhavou prosbou. Dnes oslavila své deváté narozeniny, shodou okolností, má jmenovkyně,“ oznámila mu jeho obrazová múza.

„To je přece potěšující,“ mínil Robert. „V čem tedy tkví ono smutné?“ vytušil z hlasu Marie jistý zármutek.

„Má jmenovkyně není zcela zdráva,“ uvedla vše na pravou míru Robertova obrazová múza.

„A jak bych jí mohl tedy býti nápomocen já?“

„Společnými silami se můžeme pokusiti vymýtiti ono zlo, co Marii sužuje,“ oznámila vážným tónem její jmenovkyně.

„Dobrá tedy, vydejme se za ní,“ souhlasil Robert.

(City Means IV - Město plné názorů)

Filip Churavý kulhavou chůzí kráčel nemocniční chodbou a plně dostával svému rodnému příjmení. Ono zranění se hojilo jen velmi pozvolna a navíc způsobovalo nepříjemnou bolest. Filip do chvíle, než se mu onen úraz stal, životem proplouval víceméně bez větších obtíží. Vlastnil prosperující firmu zabývající se výrobou kvalitní obuvi a oblečení. Válka tomu však chtěla, že Filip málem o ni přišel, a tak se musel zavázati, že svými výrobky zásobovati výhradně bude členy armády a velitelské složky, na úkor obyčejných obyvatel dané okupované země.

Filipovi nečinilo zase tak veliké potíže přizpůsobit se nové politicko-společenské situaci, předtím pochleboval režimu kapitalistickému, nyní to tedy pro změnu byl ten náležící onomu protektorátnímu. Dotyčný dobře věděl, jak jít s dobou a přitom nepřijít o dobré postavení mezi vyhlášenou společenskou smetánkou. Co na tom, že Filip musel na příkaz z vyšších míst propustit své stále zaměstnance a nahradit je levnější pracovní silou v podobě lidí, co jinak končili v pracovních táborech, hlavně že on sám netratil na důležitosti.

(City Means IV - Město plné názorů)

Venku momentálně panovalo pohodové letní počasí, ne každý si ho však dokázal plnými doušky užívati. Jak by to také šlo, když vás v jednom okamžiku opustí osudová láska. A když vám k tomu navíc ještě hrozí potenciální reálná ztráta zaměstnání, jen těžko se pak dokážete na okolní svět usmívati, s přetvářkou, že je život jedna báječná bezstarostná jízda.

Nutno však poznamenati, že Albert Nosek nebyl jediným na tomto světě, kdo se cítil býti životem raněn, ponížen a uražen. Nikdy nikomu neublížil, nad nikým se nepovyšoval a i přesto všechno to byl právě on, kdo okusil příkoří.

Těžko říci, proč se Albert rozhodl vystoupit o jednu autobusovou zastávku dříve. Rozhodně tak neučinil proto, aby se prošel. Na procházku neměl sebemenší pomyšlení.

Albert chvíli pozoroval protékající řeku a kachny s labutěmi, co po ní pluli a lidi, co je krmili. Pomyslel si, jak lehký život tito tvorové ze zvířecí říše musejí míti, když si jen tak lelkují po vodní hladině a nechávají se rozmazlovat laskominami.

Zakrátko však Alberta omrzelo ono sledování kachen a labutí a tak usedl na nedalekou lavičku. Svěsil hlavu do dlaní, neboť mu zakrátko činilo nemalé potíže ztotožnit se s kolemjdoucími, jež dle jeho názoru oplývali štěstím a dobrou náladou. Proč jen mně osud ukázal svoji stinnou stránku? Čím jsem se mu zprotivil? Právě toto si Albert momentálně opakoval.

Vím o tobě vše, převelice přenádherná Káťo Cabanová. Již od útlého mládí podléhám tvým smyslným očím a rtům, smekám před tvojí uhrančivou krásou, klaním se tvé dobrosrdečné povaze. Vždy mě dokážeš mile potěšit, byť třebas obyčejným hřejivým slovíčkem, a za to vše jsem ti nesmírně vděčen, Káťo Cabanová. Celá ulice jen vzkvétá, když jí prochází tvá maličkost. Lampy se samy od sebe zažehnou a celou ji ozáří. A lidé, co v ní přebývají, onen ojedinělý okamžik naplní úsměvy, láskou a porozuměním pro vše dobré na tomto světě. Není proto větší radosti, než s tebou sdílet pouliční lože, překrásná Káťo Cabanová.

Ne, to není žádné obehrané klišé, Káťo Cabanová, ty svojí náklonností jsi druhým velice prospěšná, neboť máš tak hřejivou zázračnou léčivou moc. Avšak já v tebe i v ní věřím tuze rád. A stejně tak veškerý lid, s nímž udržuješ posvátná pouta míru. Ano, kdysi světu vládly jen samé nepokoje a války, ale ty jsi tomuto bezpráví učinila přítrž a za to ti nezbývá být navěky věků vděčný. Vždyť právě války jsou tím nejhorším zvěrstvem a tvá maličkost je jednou provždy vymazala z povrchu zemského.

(sbírka Trnité růží)

Alfréd vběhl do soupravy metra doslova na poslední chvíli. A patrně udělal dobře, neboť tak nadobro utekl šéfovi místního policejního sboru a mohl se nerušeně vydat vstříc své nové lásce. Ano, ta dívka, co seděla ve vedlejší soupravě metra, se vyznačovala značnou pohledností. A byl by hřích ji neoslovit, tedy až souprava metra zastaví na jedné z příštích zastávek. „Pokud ta dívka vystoupí, učiním tak také, a pokud mne odmítne, rozhodně neodmítnu já ji. A pokud mou nabídku k bližšímu seznámení ona dotyčná přijme hned napoprvé, budu tím nejšťastnějším člověkem na světě, na celé téhle zeměkouli.“

Takto Alfréd smýšlel a bylo navýsost jasné, že mu dané myšlenkové vize jen stěží někdo rozmluví, o zadýchaném šéfovi místního policejního sboru, co zavčas nestačil naskočit do soupravy metra, nemluvě. Alfréd má zkrátka ve všem jasno: nikdo mu nebude diktovat, jak má naložit se svým budoucím životem a nikdo mu rovněž nebude mluvit do jeho citů. A Alfréd to klidně vykřičí do celého širého světa, na celou zeměkouli, pokud to bude zapotřebí, jak je právě šťasten, že zase nalezl svobodu a má od odvodů klid, a že ve vedlejší soupravě metra se nachází jeho tajná láska, která ještě nemá potuchy o tom, že něčí tajnou láskou je.

Mark Brent byl politikem. Byl jedním z těch, co zasedají ve vládě, ale nikdo ho z ní ani občanů republiky vlastně ani pořádně neznal, neboť se ještě nestačil stát předsedou, konkrétním ministrem či významným politikem celkově. I pan Brent, krom vlády, občas zavítal i na nějaký ten mítink, kde se vyhýbal vajíčkům, shnilým rajčatům, prostě všemu, co zrovna letělo vzduchem od nespokojených prostých občanů.

Tu se Marku Brentovi jednoho dne přihodila tuze prapodivná věc. Jako každé jiné ráno spěchal do svého výnosného úřadu, otevřel dveře kanceláře a… místo v ní stanul na jakési neznámé planetě plné voňavých květin. Ve svém vlastním úžasu se jimi začal prodírat a zastavil se až u obřího plátna, na němž se zjevil obličej asi tak sedmnáctileté pohledné modrooké blondýny. Na hlavě se jí skvěl vysokoškolský turban.

„Kde to jsem?“ položil pan Brent vcelku logickou otázku.

„Na planetě Vela,“ odvětila žena. „Na planetě Vela, pane Marku Brente,“ upřesnila.

„Jak to, že znáte mé jméno?“ podivil se muž.