Vysoko nahoře, v nebi nad námi je sídlo oblaků a obláčků. Kraluje tu také Měsíc, který vládne noci a Slunce, které na svém voze objíždí den co den svět kolem nás dokola a nahlíží na nás.To totiž je tak:

Ti dva se míjejí na svých cestách, protože každému z nich se líbí něco jiného.

Prosila jsem měsíc, aby mi z mála co zbývá upletl síť
do ní jsem chytila můry co jako já byly bez spánku
Teď mi obracejí za stránkou stránku
a prohlížejí si pro co umřely, když nastal den

„Haló! Slyšíte mě? Otevřete oči! Haló!“ Kdo to tady huláká, napadlo ji. A proč? Najednou si uvědomila, že s ní někdo třepe. Nechte toho!, chtěla říct, ale z neznámých důvodů to nešlo. „No tak! Otevřete oči!“ Dejte mi pokoj, nechte mě spát, zavrčela. „Doktore! Promluvila,“ ozval se jemný ženský hlas. „To se vám jen zdálo. Asi má bolesti, to byl jen vzdech.“ Houby vzdech, mluvila jsem, snažila se něco říct, z úst ale nevyšla ani hláska. Nechápala to. Co se to stalo? A proč je tady tolik křiku? A kde vlastně je? „No vidíte,“ řekl kdosi. „Marné byly vaše naděje. Nereaguje, neslyší nás, je klinicky mrtvá.“

Je 28. března 1969. Právě teď jsme už podruhé po sobě porazili na mistrovství světa v hokeji ve Stockoholmu Rusy.

Koukáme s bráchou a rodiči jak se naši hráči radují a Švédové s nimi. V tu dobu nám to přál skoro celý hokejový svět. Všichni věděli, že je to naše jediná šance odplaty za to přepadení v minulém roce.

Doma teď vychutnáváme vítězství 4:3 a já taky to, že snad nikdy už se nebudu radovat z gólu tak jako dnes v tomto zápase. I kdyby fotbalová Slavie snad někdy vyhrála pohár mistrů, taky i z těch gólů, co by ve finále dala, se snad nebudu radovat víc. Porazili jsme právě někoho, kdo nám strašně ublížil a ponížil a to ještě vojáci a politici tohoto národa se nám snažili vnutit názor, že je to vlastně osvobození. Osvobození za cenu lidských životů, poškozených památek a ukradených hodinek každému kolemjdoucímu.

Pacient přichází do ordinace a usedá naproti k psychologovi.

Psycholog: „Tak co je nového?“

Pacient: „Ale furt ty dechové potíže a z toho jsem slabší fyzicky.“

Psycholog: „Organicky jste v pořádku, takže je to jen pocit.“

Pacient: „To nemůže být jen pocit. Když jdu rychleji a někam pospíchám, tak se mně jednou takhle udělalo blbě a nemohl jsem popadnout dech a od té doby je to horší.“

Psycholog: „To jste si nejspíš vsugeroval, to vám v tu chvíli nic nebylo!“

Když jsem otevřela oči, babička stála u postele a usmívala se na mě.
„Babi,“ řekla jsem překvapeně. „Ty? Já jsem mrtvá?“
Zasmála se: „Proč bys, proboha, měla být mrtvá? A čemu se tak divíš?“
Pokusila jsem si sednout. Moc to nešlo. Všechno mě strašně bolelo.
„Jen lež,“ řekla klidně. „Musí tě bolet celý člověk. Jsi strašně dotlučená. Vyměním ti obklady,“ a s těmi slovy odešla. Tak jsem aspoň zvedla hlavu a rozhlídla se kolem.
Všechno tu bylo tak strašně známé, tak příjemné, útulné.
„Kde to jsem?“ zeptala jsem se, když se babička vrátila.
Zasmála se: „Kde bys byla? Doma přece. Ta rána do hlavy musela být strašná. Jsi celá popletená.“
„Doma?“ Nechápala jsem. „A kde je máma?“
Babička zvážněla a sedla si ke mně na postel: „Holčičko moje, ty máš teda pořádnou ztrátu paměti.“
Nechápavě jsem se na ni podívala.

První výlet

První setkání s čímsi neznámým, s něčím skrytým uvnitř mojí hlavy, co jsem si sám ani nevymyslel, nevsugeroval, nesnil o tom zabděla, prostě ani trochu to nemohl ovlivnit, proběhlo v půlce června 1995 cestou od Ivy z Petřin do Libně.

Pane Bože, proč´s dál dušu do barana…Ještě pár dní po návratu z nemocnice mi ta slova zněla v uších. Řekl je, a hodně, hodně hlasitě, můj spolupacient v nemocnici. Stále mám před očima příběh, který je spojený s tímto valašským rčením i valašským nářečím.

Měla všechno - manžela, práci, která ji bavila a byla pro ni vším, kariérní postup, krásný sen o budoucnosti plný lásky, dětí, lyžování, tance.

Pak přišlo jedno nepovedené lékařské vyšetření, závadná kontrastní látka a opomenutí testu na alergii. Tahle něčí nezodpovědnost ji připravila o vše.

Když se konečně po šesti týdnech probrala z bezvědomí, neměla nic – ani práci, ani manžela, ani zdraví, zato měla invalidní vozík. A měla na vybranou – buď bude sedět sama doma, brečet a litovat se, nebo zvedne hlavu, zatne zuby a bude tvrdě na sobě dřít a svůj smutek, svoje sny a touhy svěří papíru. Jako naději pro ostatní, aby viděli, že i tak se dá plnohodnotně žít.

Dnes, po mnoha letech tvrdé dřiny a boje, má jiného manžela, dělá balet na vozíku a občas taky jezdí lyžovat na monoski. Jenom ty děti a milovanou práci nemá. Zato má pejska, svoje webové stránky, píše povídky a knihy, aby rozdávala lidem radost, aby je přivedla na jiné myšlenky a ukázala jim, že život jde dál navzdory tomu, že se nám zdá, že skončil. A i když je to někdy hodně těžké, stojí za to ho žít.