Čekárna je lingvistickým opakem kuřárny. Stejná koncovka, opačný význam. Narozdíl od kuřáren, do čekáren lidé chodí provozovat nejvíce nenáviděnou činnost. Mezi mnoha druhy čekáren se výrazně profilují dva základní typy: čekárna s jasně stanovenou dobou pobytu, jako například vlaková čekárna, nebo ta horší, kde čekáme bez předem daného konce. V takových místech se rodí nekonečno. V malém zažijeme nekonečno například při čekání na metro a snažíme se mu často dosti marně vyhnout během po jezdících schodech, ačkoli je toto nekonečno pouhou miniaturou nekonečna, které představuje náš život s nejasným datem smrti, a měli bychom na něj být zvyklí. Ale nejspíš záleží na tom, zda myslíme na potenciální konec našeho čekání či ne a na druhu toho konce. Zatímco při myšlence na smrt se nám často zdá nekonečně blízko – zde – pokud pomyslíme na to, kdy už „konečně pojede to metro“, pomalu přestáváme věřit, že se to vůbec kdy může stát. A čím jsme netrpělivější, tím míň věříme a vice versa. Dnes když jsem trpělivě vyčkávala, kdy se otevřou dveře praktického lékaře v Hloubětínské poliklinice, byla má nejistota, zda lékař skutečně přijde takřka nulová. Ale věřím, že být v situaci pacientů čekajících před ordinací místního kožního lékaře, též bych byla na pochybách o jeho existenci. Půl hodina čekání přivedla jednu z pacientek k tomu, aby prolomila jinak pevný led mezi sebou a cizím, odtažitým okolím a řekla: „Já už tady čekám půl hodiny a nikdo tady ještě nebyl.“ „Já už tady čekám tři čtvrtě hodiny a ani předtím nikdo nevyšel.“ Přidal se nějaký pán. Rozpoutala se diskuse o tom, zda je v ordinaci pacient, či není a většina pacientů se, těžko říct zda optimisticky či pesimisticky, klonila k tomu, že v ordinaci kromě doktora a sestry není nikdo. Někdo zapochyboval, zda jsou ordinační hodiny, ale jiný ho přesvědčoval, že jsou odtud přece slyšet hlasy „tak snad svačí nebo co.“ Ani můj doktor zatím nevycházel a na všech dveřích se skvěl výhružný nápis NEKLEPAT.

(* pro otrlejší povahy - pozn. redakce :-) )

V jednom malé městečku, spíš vesnici, žila jedna rodina. Paní a Pán Fíllí a ty měli sedm dětí a další dítě bylo v kočárku. Nejstaršímu dítěti bylo dvacet a nejmladšímu dva roky – dvě holky a šest kluků. Dítě v kočárku se jmenovalo Rimini Fíllí a byly jí dva roky.

Rodiče jí měli trochu rádi, i přesto, že se narodila s defektem nosu o rozštěpem pusy. Děti se jí posmívaly a nadávaly. Rodičové občas jezdili pryč do města za prací a taky za kulturou. Většinou rodiče nebyli doma tři až pět dní a tak sourozenci nedávali malé Rimini jíst, ani pít.

Malá Rimini byla bez vody a bez jídla. Taky neměla kde odpočívat, protože ji vyhodili z kočárku a tak spala na matraci na zemi. Sourozenci na ni byli zlí a oškliví a hrozně se k ní chovali, jenom rodiče ji alespoň měli trochu rádi, ale to nebylo ono. Malá Rimini nemluvila a nekomunikovala s nikým až do svých deseti let. Pak šla do školy, ale ve škole se jí děti smály a šikanovaly ji a ona myslela na to, že je zabije, nebo že jim něco udělá ošklivého.

Už pětačtyřicet let chodím po světě, a ten svět se pořád jinak točí, aspoň mě to tak připadá, a už pětadvacet let si píšu tajnej deník, o kterém ale kde kdo ví, a který je nikoliv kronikou mých vzestupů a pádů, ale často jejich původcem a hybatelem. Všechno to začalo, když na naší velitelskou rotu v Opatovicích nad Labem dorazila s týdenním zpožděním sametová revoluce, o které jsem netušil, že se jednou změní v sametového Herodese požírajícího svoje děti. Právě jsem ve svém kanclu štábní krysy louskal Úvod do vědeckého komunismu a četl ho stylem znamínko před závorkou, jakože když komunismus byl velkej omyl, stačilo sem tam před sloveso doplnit ne, takže v Leninově textu se psalo, že „na každém kroku najdeš úkoly, které by lidstvo mohlo vyřešit okamžitě a (ne)brání tomu kapitalismus. Nahromadil nesmírné bohatství a (ne)udělal z lidí otroky. Vyřešil nejsložitější technické otázky a (ne)způsobil, že se technická zdokonalení nemohou realizovat…a byl jsem v tom čtení, stejně jako životní dráze teprve na začátku, když do mého kanclu, opatřeného nápisem NEPŘÍTEL MÁ OČI VŠUDE vtrhnul bývalý pankáč a teď lapiduch Kuba a křičel: "Už je to tady!"

Bylo nebylo jedno království a v něm žili král a královna. Královna si dělala, co chtěla, hrála divadlo a honila chlapy, protože její manžel byl k ničemu. Král měl různé kratochvíle, v létě lyžoval a jezdil na bruslích a v zimě se opaloval a koupal v moři. Prostě byl prdlej na hlavu. Poroučel služebnictvu, že polévka se jí vidličkou a nůž se používá na vajíčko. Prostě král byl blázen, tak šel na komisi a nechal si napsat důchod na hlavu, protože měl schizofrenii. Tak ho všichni litovali, kromě manželky. Manželka byla blondýnka a král měl černé vlasy, takže vypadali odlišně.

Ač se to zdá k nevíře, i člověk s těžkým tělesným postižením může cestovat, poznávat svět a hlavně být ještě přínosem pro společnost. Stačí jen něčemu rozumět, být v tom dobrý a nevzdávat se. Ráda bych vám teď povyprávěla svoji cestu na Mezinárodní konferenci v Helsinkách (Finsko).

Je sobota 8. 9. 2012 16:00 hod. a vyjíždíme díky Societě z domu na letiště. Mám vypůjčený invalidní vozík, který je mi velký, ale kdyby byl užší, převracela bych se. Na letišti Ruzyně je všechno velké a krásné, ale klasicky pravá ruka neví, co dělá levá. Na czech-inu mi přísahali, že z vozíku nemusím dolů po celou dobu letu. Projeli jsme GATE a dva prudce inteligentní zaměstnanci mi dali na výběr: buď z toho vozíku slezu, nebo neletím. Jen jsem zalapala po dechu a nechala se odvézt na standardní sedačku, kam se nevešly moje nádherně dlouhé nohy a kde se nedalo dýchat. Vzlet letadla mi pomohl zůstat v sedačce, avšak při přistávání jsem zaparkovala svoji hlavu do sedačky před sebou. Také nám během letu donesli svačinku a nalili džus. Toho jsem si příliš neužila, protože moje asistentka něžně pohla ručkou a obsah kelímku skončil v mé botě. Kdyby v Helsinkách mrzlo, dovezu si v botě ledovou tříšť.

Ráchel se zničehonic a ještě moc unavená nato, aby přemýšlela, co to vlastně mělo včera znamenat, probudila . Byla krásně odpočatá ,jako by z ní už dávno spadlo všechno co jí tížilo. Po návštěvě koupelny ,lucky strike a několika minutách u počítače se dostavila sms od Richiho. Ráchel se smíšenými pocity proč lidi neslaví vánoce položila telefon a přemýšlela co s volnem. V klidu si dala snídani s rodičemi a zase zasedla k počítači. Koukla se na noviny a zjistila že zahraniční věci sou v klidu vzpoměla si na krího ,jejího simbionta ,který asi už nežije a napadlo jí že se pude podívat za bláznama na psychiatrii.

“Vstávat ,tohle musíš vidět” To byla věta ,kterou uvedla máma Ráchel do bdělého stavu. Nebylo to pro Ráchel jednoduché ,ale zkousla toto probuzení. “co je prosimtě , mami? “ “podívej venku sněží” a Ráchel se zvědavě podívala ven z okna. Uviděla bílý sníh padající na autobusouvou zastávku a došlo jí ,že jsou vánoce zase po dlouhé době tady. Zbývalo několik dní do štědrého dne , tak se Ráchel po snídani vydala pro nějaké hezké překvapení pod stromeček. Pro tátu měla jasnou volbu , lahvinku něčeho ostřejšího k pití a pro mámu to byla jasná volba v podobě bezbarvého laku na vlasy a odličovadlo. Cestou do města měla trochu problém s hlasy ,které jí dávali za vinu to ,že se dostala na psychiatrii a celou cestu jenom seděla a přemýšlela nad otázkou ,kterou jí myšlenky její osobnosti ,kterou ráchel chápala jako inteligentní formu života, položily.

„CRRR“ ozval se budík na mobilu a Ráchel se probrala ze svého snu. Podívala se na telefon a zjistila ,že je osm hodin ráno. Brigáda jí začínala v deset ,tak posunula buzení o patnáct minut a šla ješte na chvilku spát. Po půl hodině se konečně probudila z postele . Namířila si to přímo do koupelny ,dala si sprchu a celá se probrala z polospánku. Dala si ješte snídani a vyrazila ven ,na autobus. Autobus jí zavezl do vedleší čtvrti ,kde se jí přes kamaráda podařilo sehnat práci. Ještě si skočila do pekárny ,utratit poslední drobáky za snídani , a šla přímo na firmu. Do práce dorazila asi o půl hodiny dříve . Než začala ,pozdravila se s holkama ,které pracovali s počítačema a uvařila si čaj. Její práce byla ve sklepě ,připravovat a rozbalovat krabice s vysavači ,tak aby se mohli v klidu dostat k zákazníkům ,kteří si vysavač objednali. Sešla po schodech dolů ,položila si čaj na stůl a zapnula rádio. Sednula si v klidu ke stolečku a pomalu upíjela čaj ,když v tom se jí v hlavě opět ozvaly hlásky.

Bylo odpoledne, Ráchel seděla sama v kuchyni a měla před sebou uvařený čaj. V klidu popíjela a začala si povídat sama se sebou. Nahlas mluvila „Tak bych vám mohla vyprávět něco o tom detoxu ,kam sem šla před několika lety, je to celkem zajímavý místo ,je to opravdu velkej areál. Začalo to tím ,že jsem tam s tátou zajela a vzali mě. To neni jen tak se tam dostat . Normálně o to musíte prosit. To si nedovedete představit ,co. No to je jedno, tak mě tam normálně vzali a já šla na prvotní detox, to je takový místo ,kam jde nejdřív každej kdo se tam dostane. Je to taková část jednoho patra domečku, je tam asi pět místností a u každé z nich jsou postele a stolečky . Nic víc ,jenom koupelna a zamřížovaná okna.