Chléb pohozený po zemi,
slza uroněná do čaje –
duše teskní po slunci,
kde hřála by všechny,
odkudsi spadla do světa
aby okusila pohár bolesti
za něžné objetí, co odvane,
má někde cíl ?

Namísto jasné záře té vášně,
bez hrubostí a ironie,
co v plnost souznění,
nabízí se každému člověku,
zápolí s řinčící hořkostí žalu
nepotřísněné pěsti, co sází
rány lidem okolí –
zda umí hněv rozpustit
úsměvem něžné tváře ?

Tvé jizvy jsou mé jizvy –
co bolelo tě dřív,
nyní tě léčí…
cítím, drahá Silvie,
že se již uzdravila tvá duše…

Všeobjímající soucit se proměnil
ve vroucí polibky…
jen na krátký čas tě opustil
dárce štěstí –
silné řetězy milování nás spoutaly
v kolébce neviditelné
kde dotýkají se ruce roztoužilé,
v jeden plamen srdce, Silvie…

Srdce obracím k tobě
a veškeré sny toužebné
máš v rukou svých,
drahá a milá nevěsto –
máš ve svých rukou
můj celý osud, ty,
která záříš
jako slunce v temnotě.

Nocí temnou v prázdnotě
vzpomínka na tebe,
jež uplynula podzimem
na obavu že ochladneš
sedla mi na mysl…

Probudila s mne do temné noci
a odebrala ses ke snění –
zejou prázdným prostorem
oči toho, kterého miluješ
a který vítězně nahlíží
zítřkům kupředu.

Matčino srdce
je veliká dvorana.
Kde věčně sídlí
od večera do rána
a od rána po večery
manžel i obě dcery.
V tom srdci se příběh začíná psát,
Aby se mohl odehrát.
Co všechno se tam vejde?
Láska i starosti
i bolesti i radosti.
V náruči schová se to,
co se zrodilo
z lásky dvou lidí.
A srdce matčino?
To nezávidí…

Když maminčina ruka
pohladí,
vějíř motýlů
na pozadí květů
přiblíží se ke rtům,
a ona polibkem
stvrdí lásku svou,
lásku mateřskou.

Je déšť smutný anebo veselý?
Pracovat v sobotu nebo v pondělí?
A slunce je zlé anebo hodné?
Je pohroma, když vosa bodne?
Je zatmění měsíce či mysli?
Vadí vám, že si sysel syslí?
Že ptáci sezobou vám třešně?
Že dopis nepřišel vám spěšně?
Že máš snad srdce zlomené?

Jsou to každodenní
rozbroje.
Žádný nechce to vzdát
bez boje.
Tam, kde cit by se chtěl
rozvinout,
rozum zavelí mu:
Ani hnout!
Cit se brání:
Proč mě omezuješ?

Zamával křídly.
Tak – mezi jídly
zahlédneš anděla.
Tvář i šat doběla,
pokyne pravicí.
A ty se směsicí
citů a pochybností
přijmeš ho mezi hosty
na svoji oslavu,
kde složíš přísahu.
Přísahu svého života…