Ondřeji, Ondřeji,
já se ti nesměji,
půlkou života máváš,
a přeci se nevzdáváš.
Přeji ti kroky,
v nejlepší roky,
sličnou ti Rubešku,
než budeš na hlavě,
smutnou mít plešku,

Vidím tvary tvého těla,
mojí duši by se stalo,
bys mne v očích měla,
blaho tvé mne prolévalo,
chci jít k tobě blíže,
něco hezkého vymyslet,
a to pak ti říct, že,
chci ti říci více smět.
Čas utíká, jsem plachý,
mám pochyby a strachy,

Víra je vor co nese mě uprostřed povodní.
Kořeny držím se země.
Nůž do mě zabodni.
Sevři mě pevně.
Slovem mě zaříkej.

Rozetni uzel děje.

Nedořežeš se krve.
Jen obraznost se chvěje…

Mé poslední i prvé.

Máš ten zvláštní posluch taky,

Že tu někde jedou vlaky?

Hutně hučí tramvaj stará,

Do dálky si vřískne,

Pomalu,pak rychle fárá,

Řidič cinkrlátko tiskne.

Ani ne tak venku klidu,

Ale doma čekáš víc,

Poznáš spíše uchu bídu,

Ticha neužiješ nic.

Zarezlý skřípot otvíraných dveří.
Bezhlavá noc na ostří hran.
Jdou dny, poutníci, v které věřím.
Tma rozstřikuje kaňky vran.

Jdou dny po špičkách.
Ty sám v rokli obracíš mysl nahoru.
Za paravánem keřů zmoklý,
nohama vrostlý v mramoru.

V pustině pusté od člověka k lidem…
Snům nevlídně se připozdívá.
Chceš být prostoupen božím klidem
jak nebe Lunou, která zpívá.

Sládneš v mých ústech nevidomých
co chtějí po tmě vyprávět
zatím co nektar slastných hodin
utápí nás i smrt i svět.

Domečku tvých sepjatých dlaní
znám cestu k tobě, žádnou zpět,
zpíjíš mě vláhou milování,
hebounkou nad sníh nad samet.

Pár polibků při ranní kávě
do kůže cejchy vypálí…
Andělským brkem spadlým v trávě
už jsme se lásce upsali.

Ačkoli vládne listopad
chytla jsem letní úžeh…
lásko dozrálá k sladkosti.
Tak trochu apríl
čertí růžek
modla
můj nefritový bůžek
závrať z dotyku věčnosti.

Jako by na tom záleželo
co mezi námi prošlo let.
Když zrazuje nás vlastní tělo
duše si mohou vyprávět.

Každý den v kterém milujeme
zamlklou krásou krásní.
Ze svých jistot se stěhujeme.
Máme podnájem v básni.

Šťavnatý říjen skotačí na paletě.
Za dveřmi číhá nahý listopad.
V pavoučí sítě v babím létě
dozrávají a s hlohem chlad.

Vítr listy jak karty míchá.
Klín husí rozorává vzduch.
Nezralým slůvkům, dětem ticha,
vdechuje duši živý Bůh.

noc jako struna napjatá
netopýr přibit na vrata
a Luna plná soucitu
slábne zápalkou úsvitu