Koukáte na jiné světy... Možná bude pršet. Na nic nemyslím, pokud to jde v souladu, se vším souhlasím, pokud to jde v souladu, při činu pro dobro rozumu a lásky, kdy reaguji na stres, se setkávám s přízní osudu.

Všechno je jen malý výkyv ve velkém zatajení.

♪ WEB ♫ ☼

V hlubokém vesmíru stáčí se kola,
zdá se mi asi, že někdo volá,
snad Bůh, nebo z planet lidi,
které nikdo z nás nevidí?

Tlačí nás čas a prostor též,
není to však ale největší lež?
Pokud je pravda v čase blízkém,
neukáže se nám nekonečným ziskem?

V lůně země-matky naší
velký život pomalu raší,
v mořích, kde je jeden pramen
možná že řekneme poslední amen.

Nic o něm nevíme, akorát to, že je v nás, tečou slzy, oči se lesknou. Říká se, že chlapi nebrečí, není to tak, jako malé dítě jsem plakal a bylo to normální. Teď v „Dospělosti“ pláču od Úzkosti, jak mne bolí Srdéčko a nemohu s pláčem „soutěžit“. Je to další silný hráč, Lidé na Vás koukají, jak se Vám Slzy kutálejí, ale neví o Vás nic. Jenom se podivujou, smějí se člověku, nepomůžou. Hodně pláču, nemoc mne bere Energii a to, co jsem měl rád v bolesti a v slzách budu umírat a tohle bude můj poslední Pláč, tenhle Velký Hráč.

Jednou.....
Jednou se podíváš,
své lásce do očí,
Tvé srdce se změní,
do nového života vykročí.

Naskočíš do rychlíku
a život se změní
v krásnej sen,
kde den je noc
a noc je den.

Plují na obláčku,
uvidíme je,
když nebe je bez mráčku.
Moji dva strážní andělé,
Asariél a Zadkiel,
kde kdo by mně je záviděl.
Ve spojení s Panenkou Marií,
mi dávají chuť do života a naději.
oni vědí,
co OCD je za velký Hráč.
Klepal jsem na dveře,
od nebeské brány,
andělé mne na obláčku poslali domů.

Svázala jsem si verše do uzlíčku
a vyšla s nimi do světa bezesnou nocí
toulala jsem se hvězdami
a každé z nich jsem jeden nasypala
-jak malá holčička co s blátem si hrála a dělala bábovičky.

Krajinou lásky, Bože, já šla dnes,
voněla vlahým deštěm,květy ovocných strání;
na kopci les, pod ním sad hrály si
o střechy venkovských stavení, o sluneční , oblačný mat;
Nad kostelíkem, čerstvou červení natřená věž vydechuje
nostalgií.
Po dešti bylo v té chvíli, voněla zem;
čaročarné chvění; Domov,
jeho navracení do vzpomínek protéká jako pramínek k návratům.
Krajinou lásky šla jsem , Bože dnes, do sadu voněl les;
dům, kde zapomněl se čas v nás vzrostlý;
Návratům zůstal, v nás

Na lavičce sedíce hovořím s tichem

jen tak; dívám se do oblak

a sčítám na nich vlnobití;

jenom tak, pro sebe hledím do nebe

zatímco kolkolem prorůstá stín všechápavých větví.

Zdá se, že se potutelně usmívají

cosi si ševelíc s přelétavým hmyzem

Čas kráčí mílovými kroky.
Před ničím se nezastaví.
Tu žene poupě do rozkvětu,
jinde zas
pole své zrno vydá
v zlaté klasy,
a dívce skromné
dodá ženské krásy.
Je jako malíř,
co na plátno barvy míchá.
Pár tahů semhle
a pár zas jinde udělá.
Vlídně stopy smutku
zahladí,
či přimaluje
úsměv do tváří.