Štětcem táhnu po bílých polích.
Beránek s rounem krvavým
se zachytil v tenatech křoví.
Nad brambořiště stoupá dým.

Do hnědi přiodívá pole
ustupující sníh.
Beránek spinká ve stodole
mých dlaní hladových.

Krajina žvatlá první slůvka.
Ještě panenská nemá jméno.
Posedlost tvořit dál mě nutká
k všemu co není zobrazeno.

Tak zběsile i přímočaře
rodí se první věta.
Vytváří otisk na obraze…
Otisk božího světa.

Kráčí k tobě vstřícně,
s květinou ve vlasech,
a s nastavenou náručí,
která nabízí obrovskou lásku,
prostřednictvím písně,
kterou zpívá mladistvým, sytým
dívčím hláskem uplakané víly,
prožívající rajskou strast plnou křehkosti radovánek,
plnou křehké extáze citů
a naplněných ideálů solidarity
všech lidí na světě,
rozkoše z pohlazení po tváři,
soucitnou energií, dlaně
a humoru, který silně dusí
všechny bránice v hrudi – až vyvolává z toho hutný pláč!!
Je to Ježíš Kristus...

Vlak ujíždí a růže uvadá,
pomalu v tíseň noci upadá
nelítostné a surové.

Chlad a Hanba stojí,
bezcitně s meči,
do hlubin podsvětí visícími
nad nebohou dušičkou,
co s pláčem v nevyspalosti
často kytici růží svírala,
s modlitbou za elitu lásky,
jakou žádný duchovní neznal.
Či snad znal,
ale zjevit ji nedokázal.

Bojím se banální reality,
nechci projít ohněm
kde páchnou konvence hříchu,
bojím se ztráty emocí
ze znějící truchlivé melodie
elektrické kytary a varhanů,
dopřej mi, Pane můj extázi
pekelného pláče
jestliže vrátí zemi lásku.

Píšťalou vejdu v šestou dimenzi
lidí, co láskou roní slzy
ve slunečném ráji.
Flétna mě zavede až tam,
kde vnitřní čistota
zdejším lidem je skryta.

Viděla do jeho nitra
a byla omámená
zatímco on byl sám v sobě
opojen tripem, uzamčen
a neuměl vyjít ven.
Pomoz mu, Bože,
pomáháš všem -
chce být šťasten a neví,
že šťasten není...

Vidí vyplazený jazyk,
vidí jablko zelené,
vidí kostru ovinou růžemi,
vidí modročervené letadlo
ale je ztracen v slzách
a v touze milovat.
Nebyl dán mu ten cenný dar.

Pohřbívám lásku a lidské city
ve jménu lásky světů neznámých
křísím melancholii
v zájmu štěstí
měním realitu svými smysly
na úkor patrných

Nejím maso nepiju tvrdý
vyhýbám se chemii a konopí
neberu drogy a nespím
tančím a mám zjevení
roním slzy

Kamkoliv se pohroužím se
mimo vlastní obzory duše,
zjišťuji pokaždé
že nežiji v té správné době...
v tom správném světě...

Polykám vyschlý hořký dech
zatímco ruka ochablá
píše prstem nápisy po zdech
slova Izajáše Proroka...

Dávný sen, dávné bytí
v neposkvrněném soužití
lidí, zvířat a květin
stále před před sebou vidím,
stále se z mysli nevytrácí.
Kde jsou ženy a děti
zajaté a bez pomoci?

Byli jsme zářivé děti
plné radosti a snění,
sedávali u potůčku
kde hořekující mláďátka
v bezpečí holibičích maminek
spolu s divou sběří pobývala...
příčná flétna zněla
tichými obzory severní země,
na jihu rozléhalo se
řinčení zvonkohry
i něžné panenské úsměvy
udávaly očím andělské tóny.

Jaro je krásné roční období, co může, to květy ozdobí. Miluji tu vůni šeříků, co dětství mi připomíná, tak něžnou vůní voněla celá zahrada.

Jaro je krásné roční období, co může, to úsměvy rozzáří. Mám ráda tvůj úsměv milý a upřímný, když se ti dívám do očí, mé srdce zahoří.

Jaro je krásné roční období, co může, to slunkem se třpytí a lásku v lidech probudí, vždyť svět se pořád točí.

Jaro je krásné roční období, vždyť to každý ví.