Stačil pohled jeden,jediný
a do mého srdce se píší dějiny
Dějiny našich pohledů
psané tvojí krásou.
Když přišel pohled druhý,třetí
a pohledy jsme si vyměnili,
vím,že tě chci oslovit.
a tebe chci znát
a snad mít i rád.

Domov není tam,co bydlíš,
ale tam,kde ti rozumějí.
Proto odcházím do hor výš a výš
až tam,kde větry se prohánějí.
Les mě chápe a otvírá náruč svou,
večer povídám si s tichou tmou.
Rozumí mi skály a já zase jim,
ony jsou útočištěm,kde nejraději spím.
Hvězdy jsou svědkem mého žití.
Jednu z nich do ruky chytím,
abych štěstí to navždycky měl,
být doma v přírodě - v domově svém.

Na křídlech ptáků
letět výš…
na perutích andělů
dotýkat se mraků
smíš…

Až tam
kde končí zemská tíž…
a stále
stále výš…

Jsem sám
ve špinavém temném pokoji
mám takový strach
že už se vlastně ani nebojím…

Myšlenky černé
nemůžou být černější…
Zítřek nic nepřinese
jen zmar a mraky
ještě temnější…

Tak vítejte v mém pekle…
žiji v něm již padesát let
víc mrtvý
než-li živý…
prokletý svět!

Bože pomoz, pomoz mi zpět…

Je temný den
křik havranů když vyjdu ven
slyším…

Podzimní den
z nebe smutek padá
Na polích hejna vran
a ty ?
Už nemáš mě ráda…

Existuje sesterská planeta
daleko za obzorem dalekohledů
provázaná nitkami se Zemí
je tam modrá obloha i voda
vzduchem sviští létající rejnoci
na pólech led a zamrzlý oceán
na ledu svítící kulovité útvary
které lidé chodí zrána sbírat
jako plody jako ovoce
rozvinuté vnitřní dítě
a stejný Bůh pro všechny
tak Ho známe i my v milosti

Radost, štěstí,
to dělá mluvení, naslouchání,
vyprávění.
a to všechno jsou krásné oči,
pokud člověk má velké krásné oči,
nezkažené,
žádným kdyby snad proč...
To je krása,
ať jsi třeba kulhavý, ať smrdíš,
ať jsi třeba celý křivý,
a máš krásné oči,
máš pro strach uděláno
a Boží lásku v sobě.

Neposlouchám hvězdy,
přestože každý den kolem mě někdy
stojí i hřejí.
Já neposlouchám hvězdy
a nebojím se to říci
ani v té básni - básni o naději.

Hvězdy stále svítí,
a všude plno šera,
nastala úpadková éra,
žádný vrchol již žádné hvězdy neosvítí
a již není, co říci.

Tak přišel ten den,
A tak tedy byla postavena ta brána,
U níž stojí bytost,
Ostražitě sledující své okolí,
A domnívající se, že je naprosto tak rozebrána,
Ta pokladnice se šperky ctnosti,
A proto tedy ji rozbolí

Ta její čistá duše,
Která by dýchala za každého poctivce,
Ale však je utlačena
Pod tím hrozivým útokem šosáků,
A hrozí tak pád mezi zcela opuštěné tesklivce,
Kteří krutost okolního světa,
Vnímají dotykem bodáků

Jimiž jim zasazují rány ti suroví sluhové,
A tak jejich utrpení jenom násobí zesílenou bolestí,
A ti soucitní snílci, jež by rádi viděli zářit duhové barvy smíru nad celou zemí,
si namáhavě klestí