Přechovávala jsem iluze života ,
zbavila jsem se jich však
když jsem šlapala na trny
v domění, že jsou to květy.

Ted už vím, že tisíce vzpomínek
nevyváži jedinu naději.
Že neznám cestu,kterou mám jít
avšak znám plán,dle kterého jít - plán lásky ....

A že všechno dostanu na čas,
ne předčasně .....

O vy lidičky Země  - chraňte,
vše co máte,
vaše láska zápolí sluncem
třpytu harmonie
a veselí něžného srdce –
chraňte vše, co ji drží
při životě a síle žít,
dodává zcela a osvobozuje
vše co potřebuje vaše srdce,
vaše duše
chráněny žárem nebe –
chraňte lásku co kvete !

Věnováno Andrey Mixanový

Vypadala jsi tak roztomile
kde jsou Tvé roky rozmařilé
kde je Tvé dětství
Tvá milá tvář
komu se dnes podobáš?

Tvé dětství bývalo snivé
podobala jsi se mé milé
Na každý pád však
do roka
budeš mít svého otroka

Luční kvítí trhá
sladká dobrá něžná víla,
ve vázu je ukládá,
ve spící náruč maminky
uléhá vysílením.
Chvěje se a mění písní verše
v hlaholivou tóninu ráje -
magickým rýmem chce
svléknout punčochy promoklé
celodenní lopotou,
v níž vložila celou svou lásku.

Vzkvétá úsměv na tvářičce
příchodem éry kovové,
Neklopýtnem, radujeme se
tak jak se radují všichni,
kdo věřili,
Přestože neviděli,
líbají nás krystalky emocí,
Tam, kde vlají prapory srdce,
rudé, žluté a fialové.

Jak šťastný jsem, ó lidé !
Ó jak milé a nádherné
je kvetoucí bytí v lásce !
Zkusme dýchátko,
vyjde opět z mračen slunko,
klepejme a bude otevřeno
v klekání eróse …

V oblaku ukrytá koule dřímá,
dýchá andělskou píseň v nás,
tys naše sestra,
co z plamenného srdce neseš,
chléb a více než chléb jen,
porci hojnou neseš nám,
ač svět co je okolo nás,
tolik zatím ještě lásku nezná…

Cit hnul se v ostrovjemu,
láska sílí v naše životy
bezpečím a zázemími
pro příchozí ženy a muže –
něhou div že neshoří svíce
duhovek a zornic živoucích !

Nic nemění se nad obzorem,
bílá růže stále pro tebe kvete.
Plamen v ohnisku srdce
stále hoří pro tebe, Silvie –
to se nezmění.
Nelze jen tratit složku bytí
v prázdné dlaně
jež příčinou bývají srdcím plačícím
pro náruč prahnoucí steskem.