Tápu, poslepu do stěn narážím
Volám, ozvěna ticho mi vrací
Tápu, po hmatu cestu si hledám
Volám, křik můj se do prázdna rozléhá
Volám, němým křikem
Tápu, prostorem beztvarým bez brzdy záchranné
Volám, tápu
Volám, tápu

Hledám klíč
Hledám myšlenku
Hledám systém
Marně pátrám pamětí
Má hlava je prázdná
Mé srdce je pusté
Nic se snoubí s všehomírem
Klid nenacházím
Odpovědi nenacházím
Jsem ztracená
Kde jsi?

Povídala kapka kapce
Kapity, kapity, kapy, kap
Za výstřih jsem padla babce
Kapity, kapity, kapy, kap
Začala hned jančit
Kapity, kapity, kapy, kap
Já už budu končit
Kapity, kapity, kapy, kap
Pak se rychle vypařila
Kapity, kapity, kapy, kap
Jen tahle báseň po ní zbyla
Kapity, kapity, kapy, kap

První, druhá ovečka
Jdou si pěkně z kopečka
Na úzké lávce
Spi děvče sladce
Třetí čtvrtá ovečka
Jdou si taky z kopečka
Pastýř je sčítá
Málem už svítá
Stotisícátá ovečka
Jde to se mnou z kopečka

Co si člověk může přát
Jednou, dvakrát tisíckrát?
Hodně peněz spousta lásky
Pevné zdraví žádné vrásky
Další rok mu ukáže
Jestli má dost kuráže
Přes všechna svá přáníčka
Dát druhým trochu štěstíčka

Nevěřím na lásku nebeskou,
Co spasí moji duši.
Věřím na lásku světskou,
Co touhu má v mém srdci.
Věřím na lidské teplo, co zahřeje,
I když venku leje.
Věřím na lidské dobro
Co do života vnese
Světlo a Naději,
Že není nikdy později,
Než mělo by být.

Svěřím se větru
s tím, co duši tíží,
že zavřená je
za sedmerou mříží.

Svěřím se vodě,
která dlouze čeká,
zda přijme slzu,
která z tváře stéká.

Svěřím se hvězdám,
které nezahřejí,
že moje srdce
touží po naději.

Však přichází chvíle, kdy rozbiji mříže,
osuším slzy
a srdce ví, že
je plné lásky,
kterou vítr neuhasí,
voda nepohltí,
hvězdy nezastudí.

Mám doma zvíře.
Nemyslím pavouka v koutě,
myš někde v díře,
mravence na parapetu.
Je to zvíře k světu.
Zrzavý kocourek.
Zrzavý mourek.
Můj blízký přítel,
který mi rozumí,
přestože domluvit
slovy se neumí.
Zažívám s ním
nonverbální
komunikaci.
Možná se cítí
jako pták v kleci.
Je to totiž
kocour pokojový.
Ale kdo ví,
jestli nám někdy neuteče,
až svobody se mu zachce.
Nepůjde mu to hladce.
Láskou opičí ho střežíme,
protože všichni věříme,
že nás má rád
jako my jeho.

Černá a bílá,
smutek a radost,
všechno se točí
jak na kolotoči.

I růže má trny,
obloha mraky,
tíha má lehkost
a lidské vraky.

Nepřemýšlet,
nevznášet se,
do prachu hodit,
co se mi nechce.

Půjde to lehce?
Kdo ví…