Svět zčernal, i když je slunce na obloze,
déšť ze slz tváří se dost stroze,
smutek mě drtí, prázdnota hltá,
proč životní pouť někdy je tak krutá.

A zvadlé květy lemují tu cestu,
ploužím se léta od vesnice k městu.
Nevím, kdy dorazím konečně do cíle
a v hlavě myšlenky řádí tak zběsile.

Možná, že ztratím se, až půjdu nocí,
možná mě u křoví roztrhají vlci.
Doufám, že nezhroutím se do propasti,
vždyť už teď mám pocit, že jsem v pasti.

Kde jen vzít sílu vyšplhat vzhůru,
vidím tu na sebe dorážet můru.
Jako by z masa mi vykostili kosti.
Ležím tu zhroucená
jak ten, kdo se moc postí.