Když se magnetem dráždí
místo na dlani podle rezonance

hlasy mizí do nenávratna
člověk odchází očištěn jako lilie

To znali již staří Číňané
každá kultura měla své duševně nemocné
ty s citlivým vnitřním okvětím

Uprostřed věžatého Salzburgu
ve kterém se narodil Mozart
je fontána s mincemi na dně
jako pokladnice všech měn
sem se proto vrátím
až některý rok rozkvete magnolie
a má nemoc zeslábne
navštívím tam hrad

Naše láska
je
symfonie
mé srdce
zcela přesně
jako
to
tvé
b i j e . . .

Chtěl jsem si sáhnout na slunce
a
spálil si dlaně…
Teď čekám
ve skrytu noci
až
je ochladí padlá hvězda
abych
se znovu mohl dotýkat tebe
abych
měl aspoň
o trochu blíže
nebe...

Píši vlastní krví vzkaz,
že jsem tady nebyl rád,
že mě všichni zklamali,
a potom mě prodali

Proč se mi to nepovedlo?
bylo to tak strašné,
teď si sedím na psychině,
a čekám až se zhasne

Co je zítra za program?
to nám nechtěj říci
dal jsem si jen miligram
jsou tu jen věřící

Celou cestu běžím,
času je málo,
práce povinnosti,
zbývá zbytek.

Nejsou ty a ony a oni a všichni mé okolí,
celou cestu běžím,
pouze zítřek,
kdo mi chleba posolí.

Jsme jako ostrovy,
které nikdo neobývá...
a příboj hluboký
se do nás stále hlouběj
vrývá...

Nejsme na mapách
a nesvítí světla na majáku...
dávno necítíme strach
a tolik závidíme
ptákům....

Už od malého chlapce
vždycky jsem věřil v anděly …
mockrát proklel jsem nebe,
že mi pomoct nechtěli...
a oni zatím
v skrytu mraků
modlili se za mne
a čekali
až konečně budu
dospělý....

xxx

Na pláních
v lesích
na moři...
Hledal jsem …
a pořád čekal,
že se vynoří
z hlubin bezedných
křišťálové pohoří...
pořád věřím...

xxx