V prvním týdnu jsme se několik hodin denně prostě smáli. Jen tak, bez příčiny. Smích, jak každý ví, je velice nakažlivý, takže když se podařilo pár lidem se rozchechtat, nakazili tím ostatní a už to jelo. Moc jsem si to užívala. Druhý týden probíhal ve znamení pláče. Každý z účastníků měl připravenou svoji „postýlku“ - karimatku s polštářkem a dekou, aby si mohl užít svoje soukromí. I tady ale bylo povoleno své emoce sdílet s ostatními, pocítil-li někdo potřebu. Občas zazněla z přehrávače nějaká tklivá hudba, která spolehlivě rozbrečela většinu z nás. Tenhle týden byl pro mě hodně těžký. V jednu chvíli mnou otřásal pláč, který jako by ani nepatřil do mého současného života. Držela jsem v ruce polštářek a měla jsem pocit, že jsem matka chovající v náručí své mrtvé dítě. Zážitek z minulého života? Dodnes nevím. Ještě dlouho po skončení tohoto programu jsem měla intenzivní pocit, že jsem se dotkla něčeho důležitého a hlubokého v sobě a nevěděla jsem si s tím rady. Ani třetí týden, kdy jsme několik hodin denně seděli a jenom jsme sledovali svůj dech, myšlenky a pocity, mi nepřinesl žádnou odpověď na tuto záhadu.
Další můj zážitek z týdne pláče se týkal mužů, kteří se uvelebili kousek ode mě. V jednom okamžiku se objali tři muži, aby sdíleli svůj pláč. Takovou situaci člověk „venku“ hned tak nezažije. Bylo to krásné a dodnes na to s dojetím vzpomínám.
