Další mou oblíbenou aktivitou byly návštěvy papírenské dílny. Vždycky ze začátku, kdy mi bylo ještě spíš ouvej, jsem se účastnila jednoduchých pomocných prací pro dílnu. Později, když mi otrnulo, jsem se pouštěla do složitějších činností jako je výroba dárkových tašek ze starých kalendářů, výroba kabelek z novin či kartonů od džusů, příprava notýsků a leccos dalšího. Už tehdy jsem přemýšlela nad tím, že by mě bavilo předávat tyto dovednosti dál – a dnes jak když to najdu :-).
Taky jsem měla možnost trénovat své osobní hranice ve vztahu k ostatním pacientům. Například se občas stalo, že mě některý ze spolupacientů (spolupacientek) požádal o kontakt, abychom se mohli scházet i po skončení léčby. Velmi brzo jsem se naučila pečlivě zvažovat, komu kontakt na sebe dám a komu ne. Není to ale dáno tím, že jsem předem zaujatá vůči „bláznům“ (vždyť sama k nim patřím :-)). Konec konců, několik mých nejlepších přátel jsou právě lidé, s nimiž jsem se potkala v rámci svého léčení. Jen bych nerada trávila svůj čas s někým, s kým kromě „bláznění“ nemám nic společného.
A co jsem se ještě v léčebně naučila? Fungovat v rámci skupinové psychoterapie, což znamená svěřovat se „cizím lidem“ s často velice intimními osobními problémy a zážitky a naopak poskytovat druhým zpětnou vazbu. Vyjadřovat se pomocí kresby nebo malby v rámci arteterapie. Přemýšlet nad příběhy z bible v rámci hagioterapie. Tkát koberečky v tkalcovské dílně. Naopak z věcí, které jsem se naučila na vysoké škole nebo v některém ze svých mnoha zaměstnání, nepoužívám v současné době skoro nic. Zajímavé, že?
