Když jsem po těch sedmi letech terapii ukončila, začala jsem se brzo „sypat“ a pookřála jsem teprve, když jsem si našla po několika letech hledání novou psychoterapeutku, se kterou jsem si rozuměla (k níž chodím dodnes). Taky jsem absolvovala devítiměsíční stacionář pro lidi s HPO, což byl docela mazec a měla jsem co dělat, abych odtamtud neutekla. Lidé trpící hraniční poruchou mají v sobě totiž hluboká zranění, údajně pocházející z nejútlejšího dětství, která způsobují, že jsou i v dospělém věku velice zranitelní, což se navenek projevuje sebepoškozováním, pokusy o sebevraždu, skrytou agresivitou vůči druhým. Měla jsem leckdy co dělat, abych „rozdejchala“ vlastní agresivitu vůči některým členům stacionáře, která občas vybublala na povrch. Jedna kolegyňka nás trefně přirovnala ke stádu ježků, kteří se navzájem zraňují svými ostny. Myslím, že to sedělo; ne náhodou píše německý psychoterapeut Heinz Rohr ve své knize „Hraniční porucha osobnosti“ o Janježkovi, tedy chlapci, který se narodil napůl jako člověk, napůl jako ježek. Ten se uzdraví, až když vyjde do světa, namluví si princeznu a nechá spálit svou ježčí kůži (jakožto symbol agresivity), tedy když se vzdá veškeré agrese jak vůči sobě, tak vůči druhým lidem. To je ovšem v reálném životě dlouhá cesta, na níž člověk potřebuje fundovaného průvodce, a žádné léky tuto práci podle mě nemůžou nahradit.
Podobnou zkušenost mám s braním/nebraním antidepresiv. Nepamatuju se, že by mi někdy pomohl nějaký lék proti depresi. Moje depresivní pocity a myšlenky byly vždy spojené s nějakou životní situací, se kterou jsem si nevěděla rady, ať už to byla ubíjející práce, problémy v partnerském či kamarádském vztahu nebo duchovní hledání. A teprve když se mi (s doprovodem své terapeutky) danou situaci podařilo odpovídajícím způsobem vyřešit, mraky deprese se rozplynuly a já mohla s novým elánem a porozuměním pokračovat na své cestě. I tady mi kromě psychoterapie pomáhaly a pomáhají knížky – viz seznam na konci tohoto článku.
Co mi evidentně pomáhalo, to byly léky proti úzkosti, konkrétně benzodiazepiny (do této skupiny patří např. Diazepam, Neurol, Rivotril). Měla jsem dlouhá léta u sebe vždy zásobu Diazepamu, který jsem „zobala“, když mě úzkost příliš ochromovala. Smůla je, že tyto léky jsou extrémně návykové (někdy bývají srovnávany s kokainem). Navíc nijak neřeší příčinu úzkosti, tedy opět nějaký zasutý problém, ale jen důsledky. Mám zkušenost, že někteří lékaři dost podceňují riziko závislosti u těchto léků a tvrdí třeba, že na to, aby si člověk na nich vytvořil závislost, je třeba pravidelně je užívat několik měsíců. Moje vlastní zkušenost je jiná a vím, že nejsem sama.
Čímž se dostávám ke své otázce v názvu tohoto článku: Komu slouží předepisování psychiatrických léků? Mám vážné podezření, že lékaři předepisováním nových a nových léků často jen zakrývají svoji bezradnost tváří v tvář člověku, příznaky jehož „nemoci“ jsou jim sice známé, ale kterému vlastně moc nerozumí. Líbí se mi, co říká MUDr. Martin Jarolímek, specializující se na léčbu schizofrenie, ve své knížce „Já blázním s vámi“ o stanovování psychiatrických diagnóz:
„Současné dělení schizofrenie na šest různých podtypů podle mého neodpovídá realitě. Zažil jsem příliš mnoho pacientů, kteří během svého života vystřídali řadu diagnóz od enuresis nokturna, přes různé neurotické nebo psychosomatické problémy v dětství, poruchy chování nebo sociální fobie ve vyšším věku, což později může být klasifikováno jako porucha osobnosti, až po psychotickou poruchu, která v nejhorším případě může být diagnostikována jako paranoidní schizofrenie.
Za rok se zjistí, že takto diagnostikovaný člověk není bez emocí a smutný, ale že se umí i smát, a když se psychiatrovi zdá příliš veselý, dostane diagnózu schizoafektivní porucha.
…..Pro mě nejsou důležité diagnostické kategorie, pro mě jsou důležité problémy lidí, protože s tím můžu něco dělat. Diagnózám nevěřím, protože jsou proměnlivé a velmi záleží na tom, kdo diagnózu vynáší.
…..Diagnóza je A, pak následuje B, a to jsou léky. Ze skutečnosti, že mi byla stanovena diagnóza, na kterou beru léky, vyplývá C – jsem schizofrenik.“
Myslím si, že totéž v bleděmodrém platí v podstatě o všech psychiatrických diagnózách včetně deprese, bipolární poruchy, úzkostné poruchy atd. Mám za to, že psychiatrické léky mohou být užitečné v akutní psychické krizi; o potřebnosti jejich dlouhodobého užívání mám čím dál větší pochybnosti (viz výborná publikace Willa Halla „Průvodce bezpečnějším vysazováním psychiatrických léků" – lze stáhnout z internetu).
Literatura inspirativní:
Heinz Rohr – Hraniční porucha osobnosti
Stephen S.IIardy – Jak vyléčit depresi aneb Šest kroků k zdravému životnímu stylu
Manfred Lutz – Kdo je tu vlastně blázen?
Jan Zahradník Havelka, Hana Borovská - Cesta z deprese. 101 promluv o terapii,duchovnosti a duševním zdraví.
Gwyneth Lewisová – Slunění v dešti. Veselá knížka o depresi.
Heinz Rohr – Cesty z deprese a úzkosti
Albert Ellis – Člověče, neboj se. Jak ovládnout úzkost dřív, než ovládne nás.
Martin Jarolímek – Já blázním s vámi
Will Hall – Průvodce bezpečnějším vysazováním psychiatrických léků
