Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz

Totalita v nás?

22. 10. 2018

Dnes jsem byla na kontrole u své psychiatričky. Moc se mi tam nechtělo. Řešila jsem dilema: říct či neříct jí o svém úmyslu postupně vysadit léky, které mi předepisuje? Kromě toho, že podle mých zkušeností na mě psychofarmaka (kromě benzodiazepinů, o nichž jsem tu psala už dřív) nijak zvlášť nepůsobí, měla jsem tentokrát ještě jeden pádný důvod k vysazení všech léků, které beru. Přihlásila jsem se totiž do zdravotní studie na testování vedlejších účinků jednoho z léků proti rakovině a tato studie je pro zdravé jedince neužívající trvale žádné léky, tedy včetně těch, co ovlivňují psychiku.

Nakonec jsem své doktorce řekla pravdu jen napůl. Svěřila jsem se, že chci své léky přestat brát, ale nezmínila jsem se, že už jsem si část z nich postupně vysadila sama a zbylé dva dobírám do ztracena. Lékařce se nelíbilo, že chci prášky vysadit během jednoho až dvou měsíců; zdálo se jí to moc rychlé. Navíc měla představu, že mi zvýší dávku Lithia (tento zajímavý medikament si zaslouží vlastní článek), neboť podle ní současná hladina léku není dostatečná na to, aby mohla dlouhodobě terapeuticky působit. Bylo mi jí skoro líto, že jsem ji zklamala. Nu což, i já mám svá očekávání, která se občas nenaplní a musím se s tím nějak vyrovnat… Že se chci zapojit do té studie a dobrovolně do sebe ládovat, byť na krátkou dobu, nějaké jiné léky, to už se jí nelíbilo vůbec, stejně jako lidem z mého okolí, se kterými jsem o tom mluvila. Když jsem o tom tak později přemýšlela, uvědomila jsem si, že se mi účast ve studii hodila jako dobrá záminka pro to, abych vysadila ty léky, které jsem brala dosud. A že je mi skoro žinantní prosadit si jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu, vysazení léků, které na mě nemají žádné postřehnutelné vedlejší účinky.

Myslím si, že pořád ještě beru lékaře jako nějaké zvláštní autority, které nejlépe vědí, co je pro mě dobré a co ne. A když mám na to jiný názor, mám pocit viny. Můžu mít stokrát zkušenost s tím, že mnohem víc než nějaké prášky má na můj psychický stav vliv to, co jím, jak a kde pracuji, s jakými lidmi se stýkám, jak moc se hýbu či kvalitně odpočívám. Zdá se mi, že naše generace vyrostlá za totality má v sobě více či méně zabudovanou představu, že je třeba „držet hubu a krok“, hlavně moc nevyčnívat, poslouchat ty, co jsou „nad námi“ a hlavně nemít odlišný názor. A že se musíme (museli jsme se) naučit, že myslet vlastní hlavou je základním předpokladem pro plnohodnotný život ve svobodné společnosti.

Na závěr podotýkám, že do té zdravotní studie nakonec asi nepůjdu. Zjistila jsem, že když se teď cítím dobře, můžu si peníze, které potřebuji a které bych tímto způsobem získala, vydělat, respektive ušetřit.

Alena Petříková

Alena Petříková

Vystudovala MFF UK, poté pracovala jako listonoška, programátorka, pradlena, uklízečka, prodavačka ve stánku, pokladní v supermarketu, osobní asistentka zdravotně postižených. Od mládí se potýká s depresemi, momentálně pracuje v Dobrém místě jako peer lektorka a novinářka. Baví ji číst, psát a cvičit taiji.

    Přidat komentář...

    Naši partneři:

    HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

    Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2024 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |