Moje práce snů

Tato náročná a stresuplná funkce mě po čase dostala opět do deprese. Tentokrát jsem skončila na uzavřeném oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice. Zde se mi tak zalíbilo, že jsem se tam opakovaně vracela a tím si úspěšně budovala kariéru chronického psychiatrického pacienta. Při jednom ze svých pobytů na pavilónu 30 jsem se dozvěděla o spolku Dobré místo, který tehdy pořádal literární a publicistickou dílnu. Tam se mi tak líbilo, že jsem se okamžitě začala zajímat o možnou spolupráci. Zásadní podmínkou pro zaměstnání v Dobrém místě bylo, že člověk musel mít „papíry na hlavu“ (rozuměj invalidní důchod z psychiatrických důvodů). To jsem splňovala. Navíc tu byla možnost pracovat jako novinářka, což jsem si vždycky přála. Pak ale ještě nebyly pro zaměstnávání nových lidí peníze, takže jsem tam začala působit jako dobrovolnice. Když se otvíral Peer klub v rámci Psychiatrické nemocnice, začala jsem tam pracovat jako peer lektorka (už za peníze :-)). Po několika dalších vzestupech a pádech (do deprese), včetně pár hospitalizací v bohnické nemocnici a NÚDZu v Klecanech, jsem se letos v září zapojila do nově vznikajícího projektu Dobrého místa. Jsem peer lektorka papírenské dílničky a v mezičase pracuju na sborníku příběhů lidí trpících depresemi a bipolární poruchou osobnosti. Takže se věnuju věcem, které mě baví a naplňují. A jinak? Mám vlídného šéfa (občas možná až trochu moc ochranitelského :-D), sympatické kolegy a kolegyně, v pracovní době občas hraju pinkponk nebo se účastním Multimediální dílny (kde se učíme natáčet a stříhat vida, psát kratší texty apod.). A moje poselství? Nebojte se přes všechny potíže a neúspěchy jít za svými sny. Nebuďte mezi lidmi, kteří vám „pijí krev“. Věřím, že se to vyplatí.