Později jsem se Lese zeptala, jak se podle něj deprese léčí. Nezaváhal: “Pravdou.“ Všichni jsme umělci vlastního života. Pomocí zkušeností a intuice jej formujeme, jak nejlíp umíme. Zároveň jsme ale také rození lháři a děláme chyby. Náš vnitřní komentář, který spoluvytváří náš život, se tak snadno může zvrhnout ve vlastní padělek. Deprese, je-li uchopena určitým způsobem, může zapůsobit jako detektor lži poslední šance. Tím, že nás na určitou dobu vyřadí z provozu, umožní nám zbavit se překonaných představ, podle nichž jsme dosud žili, a zpřesnit si topografii terénu. Až k tomu samozřejmě nemusí dojít a lidé si většinou dokáží vlastní pravdy spolehlivě rozpoznat, aniž by je k tomu musela donutit nemoc. Já mám ale bohatou představivost a některým lidem prostě trvá déle, než oddělí příjemné představy od sebeklamu.
Jestliže dokážete projít vnitřní jadernou zimou deprese a nespáchat sebevraždu, která je nejzávažnějším vedlejším účinkem této nemoci, pak, jak dnes dobře vím, se může stát i vaším vynikajícím přítelem. Důrazně vám totiž říká: vedeš naprosto neúnosný život – to není pro tebe. A pomalu vás učí žít způsobem pro vás nesrovnatelně lepším. Pokud ovšem neposloucháte, samozřejmě udeří ještě silněji, až pochopíte, co vám sděluje.
….. …..V průběhu své dlouhé nemoci jsem hledala nějakou knihu, která by mi pomohla přestát její muka. Musela by mít krátké kapitoly, protože jsem se nedokázala dlouho soustředit, a řídit se jakýmkoli návodem bylo nad moje síly. Nezvládala bych ani cokoliv „odborně lékařského“. Je jistě zajímavé, jak uvádějí někteří autoři, že přetrvávání deprese u moderního člověka svědčí o trvalé evoluční výhodě, kterou tato nemoc dává lidské společnosti jako celku. Je hezké vědět, že deprese je výhodná pro vývoj lidstva, ale nijak to neutěší trpícího jedince. Podobné knihy mohou objasnit fyzické příčiny deprese, já jsem ale potřebovala vědět, jak přežívat minutu po minutě a nevzdat se. Bylo mi k ničemu nabádání, abych cvičila, když jsem si ani nedokázala nasadit náušnice. Zajímaly mě zkušenosti přímo z první linie a praktické pokyny, jak přežít. Potřebovala jsem čistě lidský pohled na svoji situaci, rady, které mi ji snad ulehčí, a především útěchu a ujištění, že svým peklem dokážu projít až na konec a nezůstanu v té existenciální zemi nikoho navždy.
….. …..Psaní poezie pro mě kdysi začalo jako zábava, kratochvíle pro deštivé odpoledne. Když jsem u stolu s červeným žinylkovým ubrusem skládala rýmy na různá jména, netušila jsem, že si hraju s nebezpečnou látkou, která se mi pomstí, jestli jí nebudu projevovat patřičnou úctu prací. Význam poezie v mém životě je dán tím, že skrze ni si uvědomuji sama sebe. Bez psaní nedokážu uplatnit určitý druh vnitřního vidění, morálního pohledu, který mi umožňuje pochopit, jak žiju. Každý nosí v hlavě spoustu představ, pravidel, zlomků zkušeností, a to vše mu v klíčových okamžicích pomáhá v rozhodování. Tohle je surovina poezie, kterou si každý ukládá do paměti, i když vůbec nemá v úmyslu z ní dělat umění.
Tento zdroj je jako vnitřní pramen, který po kapkách naplní tůňku, z níž můžete pít. Aby se mohla vytvořit, potřebuje soukromí, chráněné území. Existovat bez této duševní potravy znamená být vyprahlým člověkem, který dokáže jen reagovat na to, co se s ním děje, jak proplouvá životem bez vnitřního směřování. Budete-li svého vnitřního zdroje využívat příliš, vyčerpáte se, necháte-li jej bez povšimnutí, voda se zakalí a už přes ni neuvidíte.
Ekosystém moudrosti se za dlouhá staletí nezměnil, třebaže jsme mu dávali různá jména. Proto stále platí rady mystika Bernarda z Clairvaux, které dával svým žákům ve dvanáctém století:
Zde však musíme dávat pozor na dvojí nebezpečí: jedno, že bychom dávali jiným, co je určeno nám samým, a druhé, že bychom si nechali pro sebe to, co nám bylo dáno pro druhé. Zcela jistě si necháváte to, co patří vašim bližním, jste-li například obdaření dary vědění či výmluvnosti, ale snad strach, nebo ostych či lenost či možná nemístná skromnost váš cenný dar řeči potlačuje v neužitečném, či spíše zavrženíhodném mlčení. Na druhé straně promarníte a ztratíte to, co patří vám, pokud ještě předtím, než jste od Boha dostali plnou míru, když jste takříkajíc naplněni teprve z poloviny, již spěcháte ze sebe všechno vydat… to, co předáváte, je pak pouhým vyvržením toho, co se ve vás vzdouvá. Jste-li moudří, budete si počínat jako nádrž, ne jako kanál. Kanálem totiž voda protéká tak, jak do něj přišla, zatímco nádrž přeteče, teprve až se naplní, a poskytuje tak hojnost své vody, aniž by sama ztrácela.“
Vybrané pasáže pocházejí z knihy welšské básnířky Gwyneth Lewisové Slunění v dešti. Veselá knížka o depresi.
