Asi před 15-ti lety jsem skončila s depresí na otevřeném oddělení psychiatrické nemocnice. Brzo jsem si tam našla kamarádky a společně jsme uvažovaly, jak si pobyt tam zpříjemnit. Vzpomněly jsem si na dětská léta a hraní na Indiány a založily jsme indiánský kmen APABLA (rozuměj Apači z blázince). Zanedlouho se k nám přidali i „kluci“ ze stejného oddělení. Dali jsme si indiánská jména; Štěpánka byla Ležící buvol, Anička Žvýkající lama, já Dvakrát přeložený vítr, Jirka Usmívající se oblázek, Jarda Kouřící bizon.
Pořídili jsme si i hudební nástroje, se kterými jsme křepčili „kolem ohně“. Jednou jsme se dostavili na ranní komunitu (sezení pacientů s lékařským týmem) s ptačím pérem za uchem. Lékařům se to moc nelíbilo a divili se, kam se poděla naše deprese. Uletěla...