A tak jsem na příjmovém ženském oddělení absolvovala vstupní pohovor se svou novou ošetřující lékařkou. Byla to sebevědomě vyhlížející, dokonale upravená a namalovaná mladá žena, která ve mně od začátku nebudila moc velkou důvěru. Začala se mě podrobně vyptávat na to, jak jsem trávila předešlé dny. „Vaše otázky mi připadají ponižující,“ odvážila jsem se protestovat a rozbrečela jsem se. „Jen chci zjistit, jak moc jste nemocná,“ bránila se lékařka. Ona nechápala, proč brečím a co mi to vlastně vadí, já jsem nechápala a ani nechtěla chápat ji. Mluvily jsme pak spolu každý den. „Jak se cítíte?“ byla její obvyklá otázka. „Nic moc,“ zněla moje standardní odpověď. „A co děláte pro to, aby vám bylo líp?“ Mlčky jsem pokrčila rameny. „Když budete pořád takhle pasivní, nikdy se neuzdravíte...“ Já jsem ale nechtěla být zdravá. Chtěla jsem umřít – anebo skončit na nějakém chronickém pavilónu, kde by o mě pečovali a já bych nemusela nic řešit. „Být zdravá“ pro mě znamenalo převzít zodpovědnost za svůj život a to mi připadalo jako příliš těžké břímě.
Paní doktorce se nakonec podařilo přimět mě k účasti na pracovní terapii a dalších léčebných aktivitách, takže jsem po několika týdnech mohla být přeložena na otevřený pavilón číslo třicet. To už je ale jiný příběh…
