Dokážeme být spokojení?

Ti bohatší mají samozřejmě dost peněz na to, aby se z nespokojenosti dokázali dostat. Jak? Srovnáním se světem nedostatku. Odjedou například do Tibetu. Tam si najednou uvědomí, jak málo stačí člověku k životu. Díky meditacím si ledacos srovnají v hlavě a zjistí, že jsou doma obklopeni až zbytečně velkým množstvím věcí. Říkám si, že by nemuseli cestovat tak daleko. Možná by jim stačilo nechat se zaměstnat jako dobrovolník na měsíc v nějakém azylovém domě či v ústavu pro mentálně postižené anebo strávit pár týdnů s bezdomovci poblíž popelnic. Ale to už by nebylo tak „in“ a taky by to byly depresivnější zážitky, proto si radši připlatí, aby -například v tom Tibetu - žili sice v nedostatku, ale aby zároveň povznesli ducha. Jeden náš známý dělá občas průvodce v chudých zemých. Je zajímavé, že v jednom domorodém jazyce neznají slovo problém, ale používají místo něj slovo výzva. Nebylo by špatné si i u nás tahle dvě slova v hlavě prohodit, protože každé to slovo má v sobě jinou energii: slovo „problém“ negativní, „výzva“ pozitivní. Všechno v životě záleží na našem přístupu. Pro větší spokojenost není špatné si uvědomit, že naše republika patří spolu s ostatními vyspělými státy k nejbohatším na světě. Já vím, že to zní zvláštně a lidé, kteří na tom nejsou dobře, se mnou mohou i nesouhlasit. Pravdou ale je, že většina lidí na naší zeměkouli žije v hluboké chudobě. Sem tam mi přijde e-mail s touto tématikou, která ukazuje, jak se v bohatých zemích mladí rozhodují, jestli si koupit boty značky Nike nebo Adidas a v chudých státech lidé chodí bosí nebo si vyrobí obuv z PET lahví. Nebo ve vyspělých evropských státech jsou lidé nespokojení, když jim z vodovodu neteče teplá voda, zatímco v Africe musí chodit pro vodu i kilometry daleko, protože je jí tam velký nedostatek a je těžko přístupná. V zemích třetího světa lidé touží po často nedostupném vzdělání (alespoň pro své děti), protože jedině to jim může otevřít dveře k lepšímu životu. Když si takové souvislosti uvědomím, moje osobní spokojenost výrazně vzroste a hned přestanu toužit po nové halence nebo nákladné dovolené. Vždyť doma je taky hezky. Někdy jsem taky nespokojená, tomu se asi nikdo neubrání. Snažím se ale nesrovnávat s lidmi, kteří jsou na tom lépe, ale s těmi, kteří jsou na tom hůř (mám na mysli materiální stránku nebo zdraví), a tak si uvědomím, že nemohu a nemám právo být nespokojená a každé ráno děkuji Bohu za nový den.