Přes Velikonoce nepřiberu

Bodů jsem nasbírala dostatek, tak teď jen promyslet, za jaký sport je vyměnit. „Mami, já chci taky cvičit,“ ozvala se moje třináctiletá dcera. Tak jo. Dám body na sport pro dceru. Pohyb jí jen prospěje. Aspoň vykompenzuje to vysedávání u počítače. „A co já!“ ozval se tichý hlásek v mém nitru. Ne, ne, musím šetřit, umlčela jsem ho. „Budeš, mami, chodit se mnou?“ zeptala se dcera. „Víš, pojišťovna to zaplatí jen jedné z nás,“ vysvětlila jsem jí. „No tak pro druhou to koupíš, jako každej normální člověk, ne?“ prohlásila rezolutně dcera. Vlastně má pravdu. Promýšlely jsme tedy, co si vybereme. Dopadlo to tak, že dcera navštívila diskotéku pro náctileté, a byla z ní tak nadšená, že si slíbené peníze na sport vyžádala na postupné dotování těchto tanečních večerů. Už po dvou jsou jí dříve těsné džíny volné. Takže dobrý „sport“. Tanec ji prostě baví.

„A co já?“ ozval se hlásek znovu. Já si prostě svobodně vyberu, co budu chtít. Zaujalo mě cvičení vacushape. To je něco. Zamířila jsem si to na příslušné místo, kde budu vždy tři čtvrtě hodiny bojovat se svými faldíky. Ve cvičební místnosti jsem si nejdříve oblékla takovou neoprenovou sukénku, pak jsem si lehla na lehátko, obsluhující slečna mě uzavřela do pasu do přístroje, odkud nechala vysát vzduch (to kvůli většímu odporu), a mohla jsem začít šlapat. Přístroj jsem si mohla nastavit podle svých možností. „Cítíte ten podtlak?“ zeptala se slečna. „Ne,“ odpověděla jsem po pravdě. „Ne? Tak přidáme.“ Nakonec jsem to měla nastavené na maximum, ať to má nějaké účinky. Neoprenová sukénka, která mě spojovala s přístrojem, byla vlivem podtlaku vcůclá dovnitř, ale já mám asi hroší kůži, či co. A výkon? Nebudu to přehánět, abych pak také mohla dojít domů.

Zkontrolovala jsem pulz a šlápla do pedálů. Hned vedle byl druhý vacushape, ve kterém se zase chodí na běžícím páse. Zhruba po pěti minutách jsem ocenila mou ležící variantu. Zhruba po deseti minutách jsem si znovu říkala, jak je fajn, že ležím. Ve stoje už bych nejspíš kolabovala. Zvýšila jsem si výkon. „Doufám, že pokud ztratím vědomí, přijde princ a polibkem mě probudí,“říkala jsem si. Tep mám kontrolovat a udržovat kolem 120 za minutu. Šlapu skoro pořád stejně, najednou se mi počet tepů snižuje: 100, 80, 60, 45. To se asi blíží kóma… Ne. Bude to dobré. Už mám zase 110. Při smyslech mě drží představa spálených kilojoulů, které se objevují na monitoru. A nejsou to spíše kilokalorie? Ráda bych si to vynásobila čtyřmi, aby mi vyšly Jouly. Přece touhle dřinou nespálím jen půl Horalky! Kdyby to bylo krát čtyři, byly by to dvě celé Horalky, to by bylo něco. Ne. Jsou to kiloJouly. Ale prý se to díky podtlaku násobí pěti. Aspoň něco.

Počet ujetých kilometrů narůstá, už bych byla skoro někde u Kostelce. Šlapu a šlapu. Zavírám oči. Na čele krůpěje potu, radost z toho, že se čas blíží ke konci nastaveným třiceti minut a já ještě žiju a vnímám. Jen abych to nezakřikla. Slečna mě přišla vysvobodit z přístroje. „Chvíli seďte, ať se vám nezamotá hlava,“ radí mi. Slyším ji jakoby z dálky, ale brzy se vracím do reality. „To byl teda nářez,“ přiznávám se. Slečna se usmívá, zřejmě to neslyší poprvé. Teď ještě deset minut na vibrační plošinu, aby se podpořilo hubnutí a také se uvolnily svaly. Držím se pevně madel, protože se o mě pokoušejí mrákoty. Po vypití téměř půl litru iontového nápoje je mi líp. Vlastně je mi skvěle. Endorfiny kolují mým tělem a uvedly mě do stavu blaženosti. „Příště už můžete jít na pás,“ informuje mě slečna. „Ne, ne. Chtěla bych to napořád na ležení. Když mi dojdou síly, nebude to mít takové následky, jako kdybych stála,“ vysvětluji. Když endorfiny dokončily svou pouť, sice mě nic nebolelo, ale padla na mě velká únava. Z cvičení jsem se vzpamatovávala tři dny. Ale nevzdám to. Už mám koupenou permanentku a mám dobrý pocit, že pro sebe něco užitečného dělám. A taky naději, že díky tomuto cvičení na mé postavě blížící se velikonoční debužírování (znáte to: čokoládová vajíčka, mazanec, krémové řezy…) nezanechá vážnější stopy. Já totiž dám na radu odborníka a nezačnu hubnout až od nového roku, jako většina lidí, já jdu na to hned.