Odvaha je dítě mít i nemít

Já jsem si přála děti dvě. Když jsem „dorodila“ první dceru (musím říct, že jsem měla těžký porod, a že jsem z něj měla velké poranění, které se velmi dlouho léčilo), řekla jsem porodní asistentce: „Tak ještě jedno dítě a bude to.“ Ta mě litovala a nemohla věřit svým uším, prý: „V tuhle chvíli všechny ženy říkají – už nikdy více! A to na tom nejsou tak špatně jako vy – a vy už myslíte na další porod!“ Ale zpátky k tématu. Není tu jen problém dítě nebo kariéra. Ale je tu také rozhodnutí, jestli dítě ano nebo ne u žen nemocných, ať už fyzicky nebo psychicky. Tam bývá dilema ještě hlubší. Pořídit si dítě nebo ne? Půjde to nebo nepůjde? Najdu vhodného partnera s pochopením? Zvládnu to vůbec? Nebude dítě geneticky zatížené mým zdravotním problémem? Rozhodnutí být rodičem je vždycky svým způsobem riziko a úspěch je nejistý. Existují různé genetické testy, v těhotenství i vyšetření plodové vody pro určení, jestli není plod nějakým způsobem poškozen. Na to mám, ale svůj názor. A to? Když už je dítě zplozeno, mělo by dostat šanci, protože i postižené dítě je darem a své rodiče obohatí už jen tím, že je, že dýchá, vnímá, má své potřeby. Je to člověk, živý tvor s potřebami fyzickými i citovými. Druhá otázka je, zda žena s postižením zvládne péči o své dítě, a že té práce nejen kolem novorozeněte, batolete i školáka je opravdu hodně. Je to závazek na celý život (nebo minimálně do 18 let dítěte). Internetem proběhlo video, kdy dítě měla žena bez rukou. Svýma nohama ho uměla převléct, přebalit, přendat, postarat se.

Žena dokáže opravdu hodně, pokud své dítě miluje a chce ho. Nejlepší ale je, když na něj není sama, když se může na někoho druhého spolehnout, když má možnost si od každodenních starostí odpočinout. To se pak její šance na prožití kvalitního života i s dítětem mnohonásobně zvýší. Žena se potřebuje o někoho opřít, když se její zdravotní stav zhorší, když musí třeba na delší dobu do nemocnice.

Mám to velké štěstí, že mám se svým mužem dvě dcery. Když jsem v 31 letech onemocněla, byly už obě na světě. Když mi bylo někdy hodně zle, drželo mě nad vodou to, že je můj muž spolehlivý, starostlivý a že nás má všechny tři hodně rád. Nevím, jak bych to bez jeho pomoci zvládla. Když mi bylo nejhůř, myslela jsem na své dcery a vymyslela jsem si své životní heslo: když jsem si je porodila, taky se o ně postarám! To byla moje meta, která mě motivovala. Řešili jsme spolu s manželem i zdravotní problémy dcer, ale vzájemnou pomocí (i díky víře) se nám zatím vždy všechno podařilo řešit. Své děti i manžela vnímám jako dar.

Mít dítě je odvaha, závazek, ale i velká radost. Obrovskou odvahu však prokáže i žena, která má nějaké zdravotní postižení, kvůli kterému se raději dobrovolně mateřství vzdá. Věřím tomu, že to bývá jedno z nejtěžších rozhodnutí, které v životě udělá.