Když jsem onemocněla, pořád jsem se ptala: proč? Proč já? Co jsem udělala tak zlého, že na mne přišel takový trest? Nikdy jsem nikomu vědomě neublížila, snažila jsem se pomáhat, starala jsem se o rodinu, o děti, co nejlíp jsem mohla. Několik let jsem se s nemocí nemohla smířit. Bojovala jsem s ní a nenáviděla ji a pořád viselo ve vzduchu to slovo PROČ? K odpovědi musí každý dozrát sám. Dojít k ní klikatou, kamenitou cestičkou všedních dnů. Teprve za delší dobu jsem pochopila, že mi moje zdravotní potíže byly darovány. Abych pochopila, o čem je vlastně život. Abych pochopila, kdo jsem já a na čem v životě opravdu záleží.
Snad každý, kdo má vážné zdravotní problémy, většinou uznává, že se mu v jeho životě otevřely mnohé dveře, které byly jinak zavřené. Že se mu změnil žebříček hodnot. Že poznal lidi, kteří sice nejsou úspěšní, co se týká hmotných výdobytků, ale o to víc jsou citliví, chápaví, tolerantní a v některých případech moudří. Mám dojem, že nemoc přichází tehdy, kdy člověk opakuje stále nějakou chybu (a někdy to může být i v dobré víře) nebo se vydává cestou, která není ta správná. Pak mnohdy přijde nemoc, aby nám přehodila výhybku. A záleží na každém z nás, jak se k ní postaví. Pak jsou jen dvě možnosti: buď se budeme litovat a neustále naříkat nad tou nespravedlností, která nás potkala nebo pochopíme, proč se to stalo a záměrně přehodnotíme svůj život a nasměrujeme ho tak, aby byl k žití. Ani cesta, kdy člověk rozdává své síly ostatním, pomáhá, kde jen může, nemusí být ta pravá, když při tom člověk zapomíná na své potřeby. Pak může dopadnout jako ta víla v písničce Náhrobní kámen: „Pak jsem ji uviděl, ubohou vílu, na zvadlých květech věčně snít, všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál nemohla žít.“ Řekla bych: písnička ze života. I bohulibé činnosti můžou člověka zničit, když zapomínáme na sebe. A to nemluvím o tom, když si člověk záměrně škodí kouřením, alkoholem, drogami, nebezpečnými adrenalinovými sporty atd.
Když přijde nemoc, prověří se dost razantně i mezilidské vztahy, jak v rodině, tak i mezi přáteli. Pak každého rázem uvidíte jak pod lupou, jeho klady i zápory. Teď už vím, že i moje nemoc má svůj hluboký smysl (i když z ní nejsem nadšená). Ale chápu, proč přišla a jak ovlivnila mě a mé blízké. I to, že s ní přišly i některé pozitivní věci. Ano, moje nemoc je svým způsobem dar.
Tady by mohl článek končit, ale nekončí. Tohle všechno platí, pokud má člověk dobré zázemí nebo když dostane 3. stupeň invalidního důchodu a popřípadě má možnost si ještě v nějaké chráněné práci trochu přivydělat. Aby měl na úhradu všech nákladů, které potřebuje, a které od něj společnost žádá. Jinak to ale může dopadnout, že ho nemoc sice lidsky posune, ale člověk s nízkým důchodem či bez důchodu, ač moudrý a zocelený utrpením, se dostane do kolotoče dluhů a do spárů jejich vymahačů. Potom chápu, že někdo těžko může považovat svou nemoc za dar.
