I teď, když je člověk dospělý, občas něco hledá. Moje maminka s železnou pravidelností hledá svoji hůl. Ne aby nás přetáhla, ale aby se o ni opřela a ulevila tak bolavým kolenům. Vždy se přitom tváří trochu nešťastně a trochu nazlobeně. Hůl pak nachází tu u slepic v kurníku (to, když jim nesla zobání), tu v ložnici zavěšenou na posteli (to, když si šla po obědě odpočinout), někdy u kamen (odejít zvládla bez ní) anebo v chlívku u vepříka. Myslím, že by na ni potřebovala nainstalovat nějaké vyhledávací zařízení.
„Ještě, že tě mám. Ty všechno najdeš,“ oceňuje mladší dcera moji léty vylepšenou schopnost v hledání. A já sama musím uznat, že jsem se od dob mládí výrazně zlepšila, a když nemohu ani já v bytě najít to, co potřebuji, nastoupí do akce můj manžel. Každý máme svou metodu. Já začínám hledat na místech, kde by se logicky pravděpodobně mohla hledaná věc nacházet. Pryč jsou doby, kdy jsem například hodinky pro jistotu hledala i v ledničce. Můj muž to bere z kraje a systematicky. Je schopen prohledat místnost centimetr po centimetru, i na těch nejnepravděpodobnějších místech. Úspěch je zaručen. Faktem je, že při zvolání mladší dcery: „Mami, pojď sem honem, ale honem, je to důležitý!“ odkládám hned to, co držím v ruce, abych brzy zjistila, že mi chtěla ukázat na internetu nějaký úžasný videoklip, zatímco já k ní letěla v domnění, že se jí něco stalo. A potom marně pátrám po tom, co jsem šla uklidit, kam to patří, ale vyrušena, jsem to nechala někde… Nevím, kde. Manžel mi říká: „Neutíkej všude okamžitě, ale když něco někam položíš, deset vteřin věnuj tomu, kam to položíš, a pak se ti to určitě vybaví“. Dobrá rada nad zlato.
Ale aby to nevypadalo, že hledám kdovíjak často. To zase ne. Ale popíšu vám, co se mi stalo nedávno… Zadělala jsem těsto na vánoční perníčky. Udělala jsem perníkovou chaloupku a ze zbytku těsta jsem vykrájela perníčky. Upečené jsem nazdobila a dala jsem si záležet. Pro rodinu budu péct ještě, ale tyhle jsem chtěla donést kamarádce. Kam je ale dát, aby mi je holky do zítřka nesnědly? Už vím: na závěsnou kuchyňskou skříňku nahoru úplně doprava. Výborně. Vidět tam není a zítra je budu mít po ruce. Druhý den jdu, sáhnu na závěsnou kuchyňskou skříňku nahoru úplně doprava a… nic. To není možné! Dala jsem je snad někam jinam? Prohlížím spíž, potravinovou skříň, moji skříň, skříňky v obýváku. Na pomoc mi přispěchal i můj choť. „No někam jsi je tady dát musela, přece jsi je nenesla někam ven.“ „To ne, v bytě určitě budou. Ale já jsem fakt byla přesvědčená, že jsem je dala do kuchyně na skříňku. Byla jsem si jistá,“ říkám mu nešťastně. Copak už je to s tou mojí pamětí tak špatné? No jo, čtyřicítka na krku… „Eli, nesnědla jsi mi perníčky?“ vyzvídám na mladší dceři. „Ne. Fakt ne,“ odpověděla pevně. Nemám důvod jí nevěřit. Starší dcera a manžel, ti také ne, to je jasné, těch se ani neptám. Vždyť viděli, jak jsem se s tím piplala. „Nehledej už, upeču nové,“ řekla jsem rezignovaně. Asi tu byli ufoni nebo co.
Starší dcera se vrátila ze školení. „Jani, já vím, že ne, ale pro jistotu se tě zeptám. Nebrala jsi mi ty perníčky, co jsem včera zdobila?“ „Mami, promiň. Já musela. To nešlo jinak. Ony tak voněly. A já je tak moc potřebovala! Já nevěděla, že je pro někoho máš. Já myslela, že jsou pro nás.“ „A to tě nenapadlo, když jsi viděla, jak pěkně jsou nazdobené?“ „No, já jsem si říkala, že je to skoro škoda jíst…“
Ani jsem se na ni moc nezlobila. Hlavně, že vím, že to s tou mojí pamětí není tak zlé a že perníčky opravdu byly na závěsné kuchyňské skříňce nahoře úplně vpravo, jak jsem si původně myslela.
