Hlídání

Kamarádka byla ráda, že jsem jí vyšla vstříc. Většinou totiž bývá doma, za zábavou se moc často nedostane. „To víš, manžel je nachlazený, tak bude taky rád, že nebude muset s Aldou jet k babičce a zpátky,“ vysvětlovala mi. „Jasně, to není problém. Alešek je fajn. Pěkně si to užijeme, viď Alešku.“ „Můžete si třeba pustit televizi…“ nabídla nám kamarádka. „No to taky, ale my si s ním spíš budeme povídat. A víš co, Alešku? Já donesu pěknou knížku a budeme si číst, co ty na to?“ zkoušela jsem si ho získat. „To bych byl moc rád. Ať přijde taky pan Korbička,“ přál si Alda. „To víš, že ano, já mu to řeknu,“ slíbila jsem.

Před plesem mi kamarádka připravila pro Aleška pití, jídlo, pro jistotu ještě ručník místo bryndáku a za chvíli za nimi zaklaply dveře. Když jsme se podívali na televizi, během níž jsme si všichni povídali, vytáhla jsem z kabelky knížku s veršovanou pohádkou Z pekla štěstí. Tu Alešek dobře zná, tak ho to bude určitě bavit. „Tu natočil pan Zdeněk Troška,“ informoval nás zkušeně. Během mého čtení soustředěně poslouchal, ale když začal číst můj manžel, začal se Alda tak smát až se zajíkal. My se zas smáli tomu, jak se baví on. Manželovi smíchy až vyhrkly slzy z obou očí. Aleška asi ani nenapadlo, že by mu můj muž předčítal básničky a zřejmě mu to připadalo komické. Byl z toho úplně nadšený. Potom po mém manželovi každý verš s dokonalým přednesem zopakoval a někdy dokonce upravil. Když můj muž četl „princezna“, řekl Alešek „královská dcera“. Když můj choť četl „král“, řekl Alda „pan král“ a tak podobně. Taky mě v jednu chvíli opravil, když jsem se spletla. Řekla jsem: „Alešku, v té pohádce hrála hodná paní Morávková, viď?“ „To ne, hodná tam byla paní Míša Kuklová,“ řekl Alda. Občas se zeptal, kdy už přijde maminka, tatínek a Anetka. Trpělivě jsme mu odpovídali, že v půl jedné. Vzpomínal na ně, ale zároveň si užíval, že jsme tam s ním a pěkně se mu věnujeme. A že by se mu snad chtělo spát? Tak to ani náhodou! „Zítra mi dá Anetka obídek,“ sdělil nám. A tak se rozvinula debata na téma oblíbená jídla. Alda umí i trochu počítat. Dala jsem mu několik lehčích příkladů a on je s přehledem zvládl.

Strávili jsme s ním opravdu krásný večer, na který jsme ještě několik dnů vzpomínali. Alešek je fakt úžasný, je to takové sluníčko. Dokáže potěšit i rozesmát, ale když nemá náladu, tak zná i peprnější slova, která neváhá použít s patřičným důrazem. Taky zná spoustu herců z televize a dokáže vyjmenovat, kdo hraje v jakém pořadu. Když se pak vrátili jeho rodiče a sestřička, byl spokojený, že už jsou doma. Má je hodně rád.

Aleškovi je 22 let. Od narození má mozkovou obrnu. Jen leží nebo s oporou chvíli sedí. Je nevidomý. A proč je tak v pohodě? Protože je ve své rodině obklopen láskou a „jeho“ lidé po něm nechtějí nic, co by nemohl zvládnout.