Ve fitku jsme se dozvěděly nemilou zprávu. Pilates je až v 19.15. Co teď? „Mohly byste jít na Kardio-BOSU, určitě se vám to bude líbit,“ zašveholila slečna na recepci. „Mami, půjdeme, když už jsme tady,“ přemlouvala mě dcera. Tak dobře. Sice nemám ani ponětí, co to je, ale za pár minut se to dozvíme. V zrcadlovém sále už byly na zemi připravené gumové polokoule. Šlachovitá cvičitelka pustila hlasitě rytmickou hudbu. Kdyby ještě trochu přidala, už by mi zalehly uši. Nejdřív nás nováčky zaškolila, abychom věděli, jak na to a pak už jsme začali cvičit. Byl to nářez. Cvičení připomínalo aerobic. Chůze na místě, výstupy na polobalón, poskoky, úkroky, čím dál složitější variace… A pěkně v tempu! V rychlém tempu!
A tak jsem dupala a skákala a našlapovala, co jsem jen mohla. Po 15 minutách jsem byla celá
červená, lil ze mě pot a vsakoval se do mého nového trička. Na měkkém gumovém povrchu BOSU jsem začala ztrácet stabilitu a padat. Třásly se mi nohy a před očima se mi dělaly mžitky. Srdce mi v těle bušilo jak lapený pták křídly o klec. Viděla jsem v reálu i v zrcadlech, jak všichni mrskají nohama sem a tam, do toho ta hudba a hlasité povely instruktorky… Měla jsem pocit, že vypustím duši. V té chvíli připadaly v úvahu pouze dvě možnosti: vydržet ještě chvilku, ale pak už bych nejspíš zkolabovala nebo si dát asertivně pauzu a veřejně tak přiznat, že na to nestačím. Vybrala jsem potupnou druhou variantu. Šla jsem se napít a sedla jsem si na tu gumovou polokouli. Cvičitelka ke mně zalétla pohledem, ale nekomentovala to, stejně by ji v tom rámusu nebylo slyšet. Jen jsem doufala, že dokáže poskytnout první pomoc, kdyby náhodou… Když jsem si odpočinula, pokračovala jsem ve cvičení, ale ne dlouho, a tak jsem si vytvořila vlastní režim: vždy 7 – 10 minut cvičení a 5 minut odpočinku. Závěrečnou protahovací část jsem si vychutnala, ta mi šla. Teď už se mnou asi dcera nikam nepůjde, když jsem se takhle předvedla, myslela jsem si. Ale je to moje sluníčko. Brala to dobře a s pochopením, i když jindy bývá dost kritická. Jak já jí byla v duchu vděčná!
„Mami, poprvé jsem zažila ty endorfiny, jak o nich vypráví Jana, když má po cvičení.“
„Já taky, ale myslím, že se zítra nehneme, že nebudeme moct ani chodit,“ obávala jsem se.
Instruktorka nás vedla dobře a závěrečným strečinkem se nám svaly natolik uvolnily, že nás druhý den vůbec nebolely. „Už se těším po zítří na pilates,“ usmála se dcera.
A já jen doufám, že to pro mne zas nebude boj o přežití. Ploužím se bytem úplně zničená.
Dcera přišla ze školy domů. „Budu asi nemocná,“ oznámila mi. „Jak to?“
„Asi jak jsem
byla včera po cvičení tak hodně zpocená a pak jsme vyšly do toho mrazu. Jo a taky ze školy.“
„Jak to ze školy? Oni vám tam netopí nebo co?“
„Ne, ale byli u nás hasiči.“
„Na besedu nebo u vás hořelo?“
„Ani jedno ani druhé. Nějaký kluk lítal po chodbách a všude stříkal pepřákem, tak to tam nějak řešili. Tý jo, nás pálily oči, nemohli jsme dýchat, všichni jsme kašlali. A učitelka
kašlala tak, že jsme mysleli, že se zadusí. Tak jsme ve třídách museli mít všechna okna
otevřená a z toho jsem asi nastydla,“ zakončila dcera svůj monolog.
No to jsou tedy „radosti“. Nohy nás obou se rozpomněly, co před dvěma dny dělaly. Bolela nás stehna a ještě víc lýtka. Pilates musíme odložit, hlavně kvůli tomu, že dcera leží v posteli se zavázaným krkem a ve volných chvílích kloktá, pije léčivé čaje a bere si vitamíny. A já musím dočerpat ještě aspoň 30 % energie, abych mohla normálně fungovat. Ale není všem dnům konec. Až se vystůně, a já se vzpamatuji, chce, abych pro nás obě koupila na pilates permanentku. Co bych pro ni neudělala. Na tomto příkladu vidíte, že mateřský pud je u mne silnější než pud sebezáchovy.
Hana Korbičková
