Jenže do téhle idylky mi zatelefonoval můj milý bratr – hospodář, jestli bych mu nepomohla složit usušené seno. (Kdy já se konečně naučím říkat ne?) „To víš, že jo,“ slíbila jsem mu, „ale trochu mě pobolívá v krku.“
Manžel nadšením zrovna nejásal, protože ví, že práce v zemědělství jsou pro mne a „mojí únavu“ moc namáhavé. Trochu se zlobil, ale nakonec jsem ho přesvědčila, jak se na „to“ těším a že „to“ SNAD nějak zvládnu. Přece nenechám bráchu na holičkách, když má tak velké problémy s kolenem a na půdu se mu po žebříku špatně leze.
U rodičů (kde bratr žije) mě vřele přivítali a po svačince začal taťka svážet seno z louky domů. Brácha mi ho házel vidlemi do vikýře a já seno odebírala a házela dozadu na půdu, kde byl můj 72letý otec, který ho odhazoval až ke zdi. Po deseti minutách jsem požádala o pauzu. Na půdě bylo dusno, teplota vzduchu šplhala ke čtyřicítce, prášilo se, takže jsme museli mít s taťkou na obličeji respirátor (jsme oba „na plíce“) a já už vážně nemohla. Když jsem si trochu odpočinula a setřela potůčky potu, které mi stékaly po obličeji a do záňadří, pracovali jsme s občasnými přestávkami dál. A dál. Pak už musel jít taťka dělat další práci a já na půdě osiřela. Odhazovala jsem tedy seno až ke zdi sama. Po hodině práce jsem měla obličej v barvě Karkulčina čepečku a všechno oblečení jsem měla úplně propocené. Byla jsem ráda, že tam není můj manžel nebo děti, protože by nejspíš volali sanitku, protože jsem vypadala jako pět minut před infarktem. Slezla jsem po žebříku dolů a zamířila do obytné části zemědělské usedlosti. Mamka se zhrozila, když mě uviděla. Umyla jsem se, komplet převlékla, najedla, napila a zalehla do postele. Jak jsem tohle dřív mohla zvládnout? Přemýšlela jsem. A jo! Byla jsem mladší a zdravá.
Za hodinu přiveze taťka druhou fůru. Složili jsme aspoň polovinu, zbytek jsme nechali v řezáči. Už jsem vážně nemohla. Totiž to nebyly fůry, jako je například valník za traktor. To byly fůry samosběrného vozu a nemáte ponětí, co tam se toho sena natlačí. Ani jsem neměla sílu pomáhat mamce v kuchyni. Veškerá moje zbytková energie padla na to, abych dělala statečnou. Druhý den mě vezl bratr domů. „Tak co? Můžu ti příště zase říct o pomoc? Bude ještě seno z půlky louky a pak otavy.“ „Víš, SKORO ANI NE,“ snažila jsem se být asertivní a projevila jsem svůj skutečný názor. „Mám toho fakt dost, a kdo ví, co z toho ještě bude.“
Po třech dnech jsem zašla k lékařce. „Máte angínu a zánět průdušnice, budete užívat antibiotika,“ oznámila mi. A tak jsem vlastně vplula do prázdnin opravdu v klidu a pohodě. Ležím si v posteli, piju čaj s citronem a píšu článek o tom, jak jsem se zase jednou zničila a díky tomu se naučila odmítat nabízené práce. I přesto doufám, že budu s bráchou zadobře. Jen na to koupání v bazénu si budu muset nějaký čas počkat.
