Mám v sobě motor i pokoru

Krátce před tím, než jsem se vdávala, vrátili nám v restitucích menší hospodářství – políčko, louku, kus lesa, krávu. K tomu jsme měli doma ještě vepříka, slepice a králíky. Sázeli jsme stromky v lese, dělali jsme sena, všechno ručně, bez techniky. Práce až nad hlavu. Přípravy na svatbu taky daly zabrat. Možná víte, jak to na vesnici chodí. Do zaměstnání jsem dojížděla do města, a proto jsem musela vstávat o půl čtvrté ráno, abych stihla autobus. Do toho jsem chodila uklízet do našeho právě dokončeného bytu. A k tomu všemu jsem se ještě rozhodla hubnout. Byla jsem tak unavená, že jsem usínala v autobuse, když jsem jela z práce domů.

Po týdnu manželství jsme jeli k mým rodičům na vesnici. Jako požehnání se jevila událost, kdy jsem udělala delší krok z meze k potůčku, kde byl v trávě schovaný kámen. Já na něj nechtíc stoupla a podvrtla si kotník. Můj otec to okomentoval slovy: „Týden je z ní měšťanda a už neví, jak se chodí v přírodě.“ Noha v zinkoklihu mi dala šanci 14 dní si odpočinout.

Podobných situací, jsem zažila víc. Když mě hlava a okolnosti hnaly kupředu až moc, přišel nějaký zásah shůry, který mě zastavil. Jenže čím víc roky přibývaly, tím bylo hůř a hůř. Ve chvílích, kdy jsem se odrážela ode dna, mi došlo, že nemohu čekat, až se to za mě zas nějak samo vyřeší, ale že si to musím pohlídat sama. Uvědomila jsem si, že aktivitu musím vyvážit odpočinkem a taky zkrotit tu svoji nezkrotnou hlavu, aby neuhnala unavené tělo. A myslím, že už konečně asi po dvaceti letech se mi to se střídavými úspěchy a neúspěchy celkem začíná dařit. Můj motor se sice stále ozývá, ale to rozumnější „já“ ve mně mu dokáže nepřiměřené nároky odmítnout. I když: jak kdy. Je mi jasné, že tenhle boj je celoživotní, ale výhrou je, že už to tolik nevnímám jako boj, ale jako vnitřní dialog, který vyžaduje určitou pokoru. Pokoru k životu, kterou jsem si v sobě musela vypěstovat. Teď už vím, že skutečně platí, co kdosi moudrý řekl, že celý život se učíme jak žít.