Na záda mi sedl stres, aneb Nezapomínejte na sebe

Onemocnělo mi jedno dítě, pak druhé a pak manžel. To už mě záda začala bolet, ale přece nemůžu dělat maroda, když zbytek rodiny leží v horečkách, úporně kašle, volá po vitamínech, čajích a dobrůtkách, které pomáhají asi nejvíce (to mluvím o dcerách). A obětavá (nebo každá normální) máti nakupuje, vaří, uklízí. Stará se o zvěřinec, je pravidelným návštěvníkem lékáren a také těší, konejší, hladí a povzbuzuje. Všechno to dělám s láskou a něhou a ještě se všem snažím předávat část svojí energie, aby nad nemocemi snáze zvítězili. Jenže moje unavené tělo začalo volat o pomoc. Zatuhla mi krční páteř a šípy bolesti zamířily do hlavy, rukou, po páteři dolů… Se slzami v očích a v doprovodu svého, již uzdraveného, chotě jsme v noci zamířili do nemocnice na pohotovost (jelikož Ibalginy, Paraleny a Voltareny nezabíraly). Po obstřiku páteře a koňské dávce injekčních analgetik a s receptem na dvoje léky jsme se taxíkem dopravili domů. Druhý den se šílená bolest opět ohlásila. Vydržím! Jsem přece bojovnice. Po týdnu jsem se pokorně v bolestech odebrala na neurologii na obstřiky. Nepomohly. Tak do Rehab-centra, kde jsem dostala další injekce a předepsané šetrné procedury. Odpoledne jsem tam telefonovala, protože jsem úpornou bolest nemohla překonat. Další injekce a léky. Teď už je to měsíc a cítím se výrazně líp. Když někam jdu, pomáhám svému tělu i autosugescí. Jdu a v duchu si pořád dokola říkám: „Jsem zdravá a uvolněná.“ A tělo mi odpoví: „Tak na mne příště nekašli a já se ti nebudu s takovou razancí připomínat!“ Bylo to poučení, že i když miluji svoji rodinu, nesmím přestávat myslet taky na sebe. Tělo to nemá rádo.