Dovolená v Liberci

Majitelé penzionu měli na zahradě vykachlíčkovaný bazén, který nás k sobě vábil. Když viděli naše mlsné pohledy, vyhověli naší touze, bazén odkryli a dovolili nám se vykoupat. Počasí zrovna ideální nebylo. Když jsem smočila tělo ve vodě, měla jsem pocit, že se na mé kůži začíná vytvářet ledová krusta. Couvnout už jsem ale nemohla, abych nevypadala jako ženská, která neví, co chce. Manžel odhadl během chvíle, že je voda studená a že do ní nepoleze. A tak jsem hrdinsky trpěla a byla oporou oběma dcerám, které s promodralými rtíky tvrdily, že je to docela teplé. Nevydržela jsem to dlouho. Brzy jsme poděkovaly a šly se zateplit do postelí. Pak už jsem jenom doufala, že to neodstůněme.

Když jsme na pokoji roztály a naše tělesná teplota vystoupila na obvyklých 36,5 stupně, vyrazili jsme všichni i s manželem do botanické zahrady. Tam bylo krásně. Nejvíc se mi líbily velké kulaté ostnaté kaktusy. Napadlo mě, že by to byl úžasný mučicí nástroj, např. tuneláři (a to nemyslím lidi, kteří razí tunely) by mohli s holým zadkem posedět. Krásné orchideje se předháněly v pestrých barvách a masožravky vypadaly nebezpečně a my přemýšleli, jestli některá z nich ještě nevečeřela. V jedné místnosti byl dokonce vodopád a klima jako v tropech. Bylo se na co dívat. Mladší dcera fotila jak divá a protože fotit umí, nechala jsem to na ní. Nevím, jestli to bylo dobře. Na konci prohlídky prohlásila: „Ale tohle budou jenom moje fotky, ty vám nedám!“ Zaujala nás také velká akvária s rejnoky, mořskými rybami, želvami i pravěkými rybami s nožičkami. Radši jsem fotila i naším fotoaparátem, kdyby dcera opravdu splnila svoji výhružku a o fotky by se nepodělila.

Další náš turistický cíl byl Ještěd. Lanovkou jsme vyjeli nahoru a zbytek k vrcholu došli pěšky. Vítr sílil, ještě jsme stačili vyfotit Liberec z výšky a obklopily nás mraky, mlha a temno. Příroda se tvářila zlověstně. Skoro jsme se začali bát. Byl to zvláštní pocit, být v takovém nečase tak blízko nebi. Když se obloha trochu vyjasnila, sestoupili jsme s úlevou dolů do údolí.

Třetí den jsme odjeli k Babylónu. Ne k tomu biblickému, v němž došlo k pomatení jazyků, ale do velkého aquaparku. Nejdřív jsme si ale prohlídli IQ park. Chvíli jsem musela dumat, jak je možné, že má dítě hlavu na talíři a pod stolem, na kterém byl talíř položený, není vidět tělo. Nebo se nám dcery podařilo ukrýt v bublině, procházeli jsme tunelem, kde se okolí otáčelo a my všichni šli kvůli tomu nakřivo. Prostě mozek byl z toho zmatený. Hrůza mě obešla, když jsem v zrcadlové místnosti viděla každou dceru desetkrát. Přemýšlela jsem, kam bychom je doma uložili, když by jich bylo tolik. Bylo tam zkrátka plno zajímavých věcí, ani jsme je všechny neprozkoumali, protože jsme se už těšili na koupání.

Vstoupili jsme do prostoru, který vypadal jako římské lázně. Škoda jen, že s kýčovitými barevnými sochami, a v té chvíli jsme viděli dcery naposledy. Nadšeně se rozutekly za zážitky a já jen doufala, že je ještě ten den večer uvidím. Naštěstí děti fungují tak, že vyhledají rodiče alespoň tehdy, když mají hlad. Radovala jsem se, že je vidím živé a zdravé, dozvěděli jsme se, jací hezcí kluci tam jsou, kde všude dcery byly a jaké je to úžasné a už zas byly fuč. Tak jsme si s mužem užívali vodu, krásné prostředí, nasvícené jeskyně a četné skluzavky, a také relaxační lehátka v klidném zákoutí. Večer jsme byli celí zničení, ale plní dojmů. Zas jedna povedená dovolená a nemusí jet člověk zrovna na Kanáry.