Asi před 15-ti lety jsem skončila s depresí na otevřeném oddělení psychiatrické nemocnice. Brzo jsem si tam našla kamarádky a společně jsme uvažovaly, jak si pobyt tam zpříjemnit. Vzpomněly jsem si na dětská léta a hraní na Indiány a založily jsme indiánský kmen APABLA (rozuměj Apači z blázince). Zanedlouho se k nám přidali i „kluci“ ze stejného oddělení. Dali jsme si indiánská jména; Štěpánka byla Ležící buvol, Anička Žvýkající lama, já Dvakrát přeložený vítr, Jirka Usmívající se oblázek, Jarda Kouřící bizon.

Ćí pýcha? Moje. Byla jsem donedávna přesvědčená, že jsem chytřejší než doktoři, kteří mi předepisovali psychiatrické léky. A že ty léky vlastně vůbec nepotřebuju a klidně se obejdu bez nich. Prášky jsem přes protesty mé psychiatričky vysadila – a zanedlouho následoval pád do hlubin deprese.

Dnes se chci podělit o zážitky a zkušenosti z kurzu „Školy zotavení“, věnovaného vztahům. Jeden z prvních úkolů spočíval v tom, že jsme si měli vybavit náš nejtěžší a naopak nejprospěšnější vztah. Asi nikoho moc nepřekvapí, že v obou kategoriích se při vzájemném sdílení objevoval partnerský vztah. Přesto, že zvlášť pro lidi s většími duševními problémy bývá partnerský vztah jakousi zatěžovací zkouškou, je vidět, že když najdeme toho pravého/tu pravou/, může být takový vztah velkou oporou zvláště v dobách krize.

Zadání:

Napište zprávu obsahující slova a výrazy: prezident, rybník, ochranka, dovolená, výroky, manželka, sport, bezpečnostní rada státu A) do bulvárního tisku B) do seriózního deníku

Dnes jsem byla na kontrole u své psychiatričky. Moc se mi tam nechtělo. Řešila jsem dilema: říct či neříct jí o svém úmyslu postupně vysadit léky, které mi předepisuje? Kromě toho, že podle mých zkušeností na mě psychofarmaka (kromě benzodiazepinů, o nichž jsem tu psala už dřív) nijak zvlášť nepůsobí, měla jsem tentokrát ještě jeden pádný důvod k vysazení všech léků, které beru. Přihlásila jsem se totiž do zdravotní studie na testování vedlejších účinků jednoho z léků proti rakovině a tato studie je pro zdravé jedince neužívající trvale žádné léky, tedy včetně těch, co ovlivňují psychiku.

Co: Dobrá literární/publicistická dílna

Kdy: jaro 2015 – jaro 2016

Kde: Dobré místo, pavilón č. 19 PNB

Pro koho: pro lidi s psychiatrickou diagnózou

Zvláštní znamení: Na rozdíl od dílen, sloužících pracovní terapii pacientů bohnické Psychiatrické nemocnice, tyto dílny nevedou terapeuti, ale lektoři (tři), z nichž dva mají vlastní zkušenost s duševním onemocněním. Kteří dva to jsou, byste na první (ale ani na druhý či třetí :-)) pohled nepoznali. Další rozdíl spočívá v tom, že vám lektoři po příchodu nabídnou kávu nebo čaj a nemluví se zde primárně o nemocech a problémech. Každý z pravidelných účastníků má možnost osvojit si literární či novinářské „řemeslo“ na úrovni, které je momentálně schopen. Nepracuje se tu tedy rukama, jak je zvykem na ostatních chráněných dílnách, ale hlavou.

Koncem května 2016 jsem byla z uzavřené „dvojky“ přeložena na otevřenou „třicítku“. Prvních pár dnů jsem byla jak v Jiříkově vidění. Pokoje v ženské části byly po dvou až po třech (já měla to štěstí, že jsem vyfasovala dvoják s příjemnou spolubydlící), v čisté, vesele vykachlíkované koupelně byla radost se mýt (u sprch byla dokonce zašupovací dvířka) a záchod se dal zevnitř zamknout.

V dubnu 2015 jsem byla s depresí hospitalizována na uzavřeném oddělení číslo dvě Psychiatrické nemocnice Bohnice. Byla jsem tehdy už delší dobu bez práce a ani jsem netušila, co bych vlastně mohla dělat, aby mě to příliš nestresovalo a nefrustrovalo. Ráno jsem neměla žádný důvod vstát z postele, můj život mi připadal nesmyslný a zbytečný. Neměla bych se přece jen vrátit do Alberta a dál „zařezávat“ na kase, jak jsem to dělala předchozích patnáct let? Abych vůbec něco dělala? To mi připadalo dost šílené; stejně šílené ale bylo zůstávat doma a nedělat nic. Rodinná rada sestávající z mé sestry a švagra nakonec rozhodla, že už to takhle dál nejde a že se půjdu (opět) léčit do Bohnic. Ani já jsem tehdy neviděla jiné východisko z vleklé duševní krize.

„Každá vážná deprese je vlastně případem záhadné vraždy. Vaše staré já zmizelo a jeho místo zaujal přízrak, který se nedokáže těšit z jídla ani konverzace, a vaše dosavadní záliby a zájmy mu vůbec nic neříkají. Stal se z vás obal na mrtvolu. Přeskládat hraničku knih z jednoho místa na druhé vám může zabrat i několik dní, protože předměty v místnosti mají silnější vůli než vy. Jste ovšem mrtvolou i detektivem v jedné osobě. Bez alibi, které poskytuje práce či společenský život, se nemáte kam utéct. Vaším úkolem je zjistit, která část vašeho já zemřela a proč se to muselo stát.

Použití racionálních humorných písniček

„Abych u vás povzbudil používání humoru jako nástroje ke zvládání ztrát a proher, složil jsem řadu humorných racionálních popěvků, které tento typ postoje rozvíjejí. Napřed jsem tyto písničky použil na výroční schůzi Psychologické asociace ve Washingtonu v roce 1976 na symposiu o použití humoru psychologem a přiměl jsem své posluchače psychology, aby si se mnou zazpívali. Písničky měly takový úspěch, že je od té doby zpívám se svým publikem při všech referátech a dílnách, které o REBT (= racionálně emotivní behaviorální terapii) vedu. Někdy je také zpívám na svých slavných Pátečních večerních workshopech v Institutu Alberta Ellise v New Yorku.

„Za stresem… se skrývají falešná očekávání, cíle, jichž nelze dosáhnout, nereálné představy, nedostatek osobní zodpovědnosti a potřeba obvinit někoho nebo něco jiného za problémy v našem životě. Stres většinou lze zvládnout za pomoci velké dávky zdravého rozumu a schopnosti vidět věci takové, jaké skutečně jsou, a humoru, jenž vám pomůže vrátit se zpátky do reality. V této knížce bych vám chtěla ukázat, že stres, který vám způsobuje tolik nepříjemností, také může být zdrojem velké legrace a zábavy. Ano, vlastně můžete stres využít jako příležitost k osobnímu růstu, pružnosti a legraci.Můžete se naučit využívat humor k přehodnocení stresových situací – k tomu, abyste o nich začali uvažovat jinak. Tato nová perspektiva vám pak umožní objevovat humor v některých obtížných životních situacích .

Úvodem předesílám, že v současné době nejsem stoprocentní vegankou, leč pomalu, ale jistě k tomuto životnímu stylu směřuju, pomalu zkouším vařit podle nových receptů a různě experimetuju.

Před lety jsem se zúčastnila jednoho z programů Oshova meditačního centra v Lažanech u Toužimi. Jmenoval se Mystická růže a vymyslel ho sám Osho pro rozlítané a nesoustředěné lidi našeho věku, poněkud odcizené svým emocím. Program trvá tři týdny. První týden – SMÍCH, druhý týden – PLÁČ, třetí týden – SVĚDEK NA HOŘE.

Před více než deseti lety, zrovna když jsem se nacházela uvnitř jednoho ze svých temných (depresivních) období, přišla mi pozvánka na týden s Oshovými dynamickými meditacemi s poetickým názvem Cesta srdce. Krátce předtím jsem „náhodou“ (na náhody moc nevěřím) četla „Oranžovou knihu“, ve které indický mystik Osho popisuje několik desítek „dynamických“ meditací a toužila jsem zažít si některé z nich ve skupině stejně „ulítlých“ lidiček. A tak jsem se sbalila a vyrazila do vesničky jménem Skřidla v Jižních Čechách. Sešlo se nás tam dobrých čtyřicet.

Je asi tak pět hodin ráno. S několika dalšími nadšenci jsme se domluvili, že si dáme tichou meditaci při východu slunce. V tento den totiž dochází k nezvyklé konstelaci hvězd a má být tedy obzvlášť příznivý čas pro meditaci. Usazuju se v tureckém sedu na karimatce a mžourám do vycházejícího slunce. Mám přivřené oči a jimi vidím jakoby rozmazaně paprsek spojující slunce s místem na mé hrudi, s mým srdcem. Je to jakoby dráha, po níž „jezdí“ světelný paprsek sem a tam. Okamžitě mě napadá paralela s braním a dáváním. I v tomto případě proudí „paprsek“ tam a zpátky mezi dárcem a příjemcem. Od té doby si budu už napořád pamatovat, že každé braní je zároveň dáváním a každé dávání je zároveň braním, že mezi dárcem a obdarovaným není vlastně žádný podstatný rozdíl.

Když mi byla poprvé diagnostikována hraniční porucha osobnosti, byl mi předepsán lék, který mi měl podle paní doktorky „doladit osobnost“. Nevěděla jsem, co to znamená, nechápala jsem, jak by mi mohl nějaký prášek „ladit osobnost“, a když jsem navíc po tom léku začala přibírat na váze – já, která se celý život pyšnila tím, že ať sním cokoli, zůstávám pořád štíhlá – brzy po propuštění z léčebny jsem lék přestala užívat. Co mi evidentně pomáhalo, byla individuální psychoterapie, na kterou jsem poctivě chodila dobrých sedm let k psycholožce, která měla s lidmi s HPO mnohaleté zkušenosti.

Během své „kariéry psychiatrického pacienta“ jsem posbírala několik diagnostických „škatulek“ jako třeba „hraniční porucha osobnosti“, „periodická depresivní porucha“ nebo „emočně nestabilní porucha osobnosti s hraničními rysy“. Sloužilo mi to k tomu, že jsem si nastudovala rozsáhlou populárně naučnou literaturu s tématem deprese, úzkosti a hraniční poruchy. Informace tam uvedené mi hodně pomohly v mé individuální psychoterapii a osobním růstu. V současné době se mi zdá, že (už) do těchto „škatulek“ ani moc nepatřím.

V roce 2004 jsem byla poprvé hospitalizovaná na uzavřeném pavilónu číslo jedna v bohnické léčebně. Součástí terapie byla dobrovolná aktivita: hraní ping-pongu na přilehlé zahradě. Hrály jsme náruživě s kamarádkou Janou v každé volné chvíli a časem jsem se tak vypracovala, že jsem mohla hrát i s „klukama“. Svou dovednost jsem pak prohlubovala při několika hospitalizacích v 1.patře pavilónu 27. Tam byl rozložitelný ping-pongový stůl v jídelně; rozkládali jsme ho po večerech nebo o víkendech a hráli jak diví, „kluci“ i „holky“.

Nedávno jsem začala navštěvovat kurzy Školy zotavení v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví. Jeden z prvních kurzů měl název Příběh mého zotavení. Každý účastník prezentoval před ostatními předem připravený příběh svého duševního onemocnění s důrazem na prvky zotavení, které se v něm vyskytovaly.

Jak jsem se k ní dostala? Docela složitě. Nejdřív jsem vystudovala matfyz (Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity), přičemž už ve 3. ročníku jsem měla vážné pochybnosti, jestli jsem volila správně. Školu jsem nakonec dokončila s tím, že krátce po státnicích jsem šla dělat listonošku, zhruba na rok. Potom jsem se sice vrátila k vystudovanému oboru (programování), ale byla jsem neustále nespokojená, takže jsem vždy po pár letech měnila zaměstnavatele. Po sametové revoluci jsem zůstala na pár měsíců doma a tím jsem si přivodila slušnou depresi. Přes svého tehdejšího psychiatra jsem začala pracovat v nově vznikajícím Fokusu (Sdružení pro péči o duševně nemocné). Po několika dalších pracovních peripetiích jsem skončila v supermarketu Albert jako pokladní, posléze hlavní pokladní (vedoucí úseku pokladen).