Že se věci a lidi ztrácejí v Bermudském trojúhelníku, to už jsme přijali jako sice nepochopitelný, ale přece jenom fakt. To, že ke stejnému jevu dochází i v našich končinách, je pro nás nepřijatelné a nevoli vzbuzující. Znáte to každý, kdo máte po straně ve skříni hromádku jednotlivých ponožek. Ponožky jsou v něčem stejné jaké lidé. Rády se párují, ale mnohým to není dopřáno. Vzhledem k tomu, že se touto problematikou zaobírala laická i vědecká veřejnost, dospěli badatelé po dlouhé době k názoru, že ponožky žere pračka. Budiž. Vyřešeno.

Občas se na stránkách časopisů řeší především ženské téma – kariéra nebo rodina. Ne každá žena je ochotná slevit ze svých nároků a vydat se na někdy strastiplnou cestu za rodičovskými povinnostmi, kdy se často sníží životní úroveň rodiny z důvodů nižších příjmů, anebo život nepokračuje podle představ proto, že se třeba narodí postižené dítě. Možná by Evropa a Severní Amerika postupně vymřela (nebýt imigrantů), protože čím dál více žen chce budovat kariéru, cestovat a hledat své uplatnění v oboru, který ji baví a zajímá. Anebo prostě nenajde včas takového partnera, se kterým by dítě chtěla počít. Každá žena (alespoň v civilizovaném světě) má právo se rozhodnout. Pro některé ženy by dítě bylo brzdou v životním rozletu. Jiné ženy by si ale bez dětí a rodiny neuměly život představit.

Skupina lidí. A téma? Náš sen o cestování. Přání. Aby bylo reálné, ale o kterém víme, že se asi nikdy nesplní. Přemýšlíme. Kdybychom byli namalováni v komiksu, měli bychom každý u hlavy bublinu, ve které by se začínal zhmotňovat náš sen. Naše přání. Nesplnitelných přesto však reálných přání. A jsou skutečně nesplnitelná?

Myslím si, že jsem většinou šťastná. Jsem šťastná, že mám své blízké, že se tu neválčí, že miluji a jsem milována, že zvládám jakž takž svoje zdravotní potíže, že dokážu někomu pomoct, že mám práci, která mě baví, že jsem užitečná.

Asi před měsícem jsem prožívala úplně nelidskou bolest, která mě téměř paralyzovala. Začalo to nevinně.

Pozorováním svého okolí jsem nabyla dojmu, že lidé se dělí do dvou hlavních skupin – na lidi psí a lidi kočičí. Pak jsou ještě výjimky – ti, kteří mají jiné zvíře, ti co nemají žádné z těchto dvou zvířat a takzvaní obojživelníci. Tím nemyslím, že by se řadili mezi žáby a podobnou havěť, ale že mají doma oba živly – psa i kočku. My jsme obojživelníci.

„Fuj, Vánoce,“ vybafla na nás prodavačka v květinářství, když jsme se šli ptát, jestli mají andělské zvonění. „Je teprve konec října, to máme ještě Dušičky. Vánoce vybalíme za čtrnáct dní, tak se pak přijďte zeptat,“ dodala.

„Kam jsem jen mohla dát tu průkazku na autobus?“ Ptala jsem se sama sebe, coby dítko školou povinné. Prohledala jsem tašku, učebnice, psací stůl. A všechno aspoň třikrát. Vždy se mě v takovýchhle chvílích zmocňovalo zoufalství a bezmoc a pravidelně jsem se utíkala ke svému otci, který (nevím, jak to dělal) vždycky všechno našel. A třeba v tom stolku, který jsem já předtím několikrát prohledala. Jeho metodu jsem dlouho nedokázala používat.

Nelogická otázka. Jak může být darem něco, co nás omezuje, co nám ubližuje, co nám přináší bolest, ať už fyzickou nebo duševní?

Vyprávěla jsem zase panu psychologovi, jak jsem strávila předchozích několik dnů. Když si vyposlechl, co jsem dělala, vyřídila a zařídila a jak jsem z toho pěkně unavená, že jsem přes půl noci nespala, řekl mi: „Měla byste být na sebe hodnější.“ Jak hodnější? Pomyslela jsem si. Myslím, že jsem na sebe hodná až moc. Do kavárny chodím, navštěvuji břišní tance, nedostatkem netrpím, tak jakápak hodnější. Naopak. Přísnější! Doma nemám ideálně uklizeno, některé skříně jsou přeplněné, na výchově dcer by se také možná dalo ještě něco vylepšit, což vyžaduje jít do konfliktu, měla bych víc pomáhat rodičům… Víc bych toho měla dělat. Víc! Tohle mi doma běželo hlavou. Chvíli jsem se odmlčela a čekala, co mi odpoví moje vnitřní já. A ono odpovědělo: „Víš, jak mi připadáš? Jako vyzáblá anorektička, která si před zrcadlem říká: Jsem nemožně tlustá, měla bych víc cvičit. Víc!“ V mozku mi zablikal výstražný majáček. Tady není něco v pořádku. Zabrousím do mládí. Jak to mamka říkala? „Nejdřív nakrm zvířata, pak děti, potom manžela, až nakonec sebe, co zbyde. Oblečení kup hlavně dětem a nezapomeň na muže. Tobě stačí to, co máš, musíš šetřit.“

Každoroční dilema. Kam jet s dětmi na dovolenou a nezruinovat rodinný rozpočet? Zavděčit se dítkám a i sebe potěšit? Vzpomínám na dobu, kdy jsme zvolili Liberec. Spočinuli jsme v zapadlém, ale útulném penzionu s výhledem na Ještěd a podnikali jsme výpravy za poznáním.

Tak jsem si říkala, jak v poklidu přejdeme ze školního roku do prázdnin. Starší dcera úspěšně zvládla soutěžní zápolení Takešiho hry ve Vídni. Přijela jen s pár odřeninami. A ta mladší zas prožila dvoudenní školní výlet se spoustou ušlých kilometrů. Vysvědčení měly holky opět vynikající, takže žádné nervy a jinak se celkem nic nedělo. Jsme všichni zdraví a tak už jsem se jen těšila, jak se v nastalém horku budu chodit koupat.

V minulosti měla většina rodin (pokud nebyla vysloveně chudá) nějakou služku, kuchařku, hospodyni nebo pradlenu. V dnešní době si také většina rodin platí nějakou tu pomocnici či pomocníka. Například já. Jsem svým pomocníkům vděčná, že na sebe vezmou část mých povinností. Například pračka mi zrovna pere prádlo, myčka myje nádobí, plynový kotel podle nastaveného termostatu topí a já díky tomu mohu sedět u počítače a psát tenhle článek. I díky těmto vymoženostem máme více volného času a jde o to, jak s ním naložíme. Kdo chodí denně na osm a více hodin do zaměstnání, má vystaráno, ale i tak sem tam nějaký ten čas vyšetří pro sebe či rodinu. Pak je tu ale velká skupina lidí, kteří mají volného času víc než by si přáli z důvodu zdravotního handicapu a tím pádem přiděleného invalidního důchodu. Ti si musí život lépe zorganizovat, aby ho dobře naplnili.

„Nemohli byste nám pohlídat v pátek večer Aleška?“ zeptala se mě nesměle kamarádka. Měla i s manželem a dcerou koupené lístky na maturitní ples. „Nebyli bychom tam dlouho. Nejpozději do půlnoci. Pokud nemůžete, tak bychom ho odvezli k babičce,“ nabízela i jinou variantu. Babičku mají v několik kilometrů vzdálené vesnici. Zamyslela jsem se nad termínem. „V pátek? Jo, to by šlo, můžeš se spolehnout,“ přisvědčila jsem.

Jasně, že ne tu od auta či bicyklu, ale tu moji duši. Vlastní. Lidskou. Mladší dcera by ráda chodila někam cvičit, ale pořád se nemohla rozhodnout kam. Až teď. „Mami, chtěla bych zkusit pilates, ale chtěla bych tam chodit s tebou.“
„Jen jestli to zvládnu, víš, že jsem pořád unavená,“ obávala jsem se.
„Prý je to pomalé, aspoň zkusit bychom to mohly,“ žadonila dcera.
Objednala jsem nás do fitka na úterý v 18.00 hodin. Koupila jsem si nové sportovní tričko s nápisem, sportovní kalhoty, doma jsem měla botasky. Všechno mi to pěkně ladilo. Nechci dceři udělat ostudu. Stojím před zrcadlem a jsem sama se sebou spokojená.

Co je to vlastně spokojenost? Je to stav mysli, kdy pociťujeme, že naše potřeby jsou relativně uspokojeny. Hodně také záleží na tom, v jakém prostředí člověk žije, na co je zvyklý, jaká má přání, jestli má dostatek všeho, co potřebuje. Ale to všechno je relativní. Žijeme v době, kdy většina lidí u nás má střechu nad hlavou a jídla víc, než potřebuje k přežití (i když jen to ke spokojenému životu nestačí), přesto jsou lidé frustrovaní a nespokojení. Dalo by se to více chápat u lidí, kteří se shodou nepříznivých událostí (nemocí, vlivem přírodních katastrof, opuštěnosti, ztrátou zaměstnání apod.) dostanou do špatné finanční situace. Ale nespokojení jsou i ti, kteří mají všeho dostatek ba i nadbytek.

Ve mně se nějak neslučuje, co chce hlava a co zvládne tělo. Spoustu let bojuji s únavou a teprve v posledních pár letech se s ní už tolik neperu, ale učím se s ní žít.

U zdravotní pojišťovny jsem si zjistila, že když si nechám dát při preventivních prohlídkách razítko od lékaře do průkazky, budu tak sbírat body, které se mi nakonec promění v peníze na nějakou pohybovou aktivitu. No výborně!