Příběh o poporodním šílenství

Jedna moje kamarádka říká, že bychom se měli soudit: s nemocnicí Motol a s nemocnicí Bohnice za jejich pochybení. Zná prý právničku, která se zabývá speciálně selháním doktorů u porodu a jde jí zejména o vztah matka dítě. Případ mé sestry by pro ni byl prý určitě zajímavý a možná by to dělala i zadarmo.

Pacient, který zazářil na fotbalovém turnaji

Jednadvacetiletý Marek Rychtera pochází z Příbramska. V současné době se léčí Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Psychické problémy se u něho projevily již v dětství, a to velmi nepříjemným způsobem. Jednalo se totiž o bludy i halucinace. Jeho diagnózu proto psychiatři označili za psychózu. „Asi ve 12 letech jsem musel poprvé navštívit ambulantního psychiatra.

Je typem velkého bojovníka se životem

Jedním z pacientů, které mám v bohnickém Peer klubu nejraději, je třiatřicetiletý Matěj Doseděl. Přestože vyloženě psychicky nemocný není, v Bohnicích je již podruhé. Osud si s ním opravdu pohrál, byť trochu jiným způsobem než s ostatními místními pacienty. Rodák ze slezského Opavska se do Prahy dostal ve svých 17 letech, protože zde žila jeho matka. Vyučený kuchař–pizzař žil celkem spokojeně bez problémů a pracoval ve svém oboru až do chvíle, kdy jeho život poznamenala krutá a osudná rána. „Bylo mi tehdy pětadvacet, když se to stalo. Stal jsem se obětí těžké autohavárky. Jednalo se vlastně o pracovní úraz, ale žádné odškodné mi nikdy nepřiznali, třebaže auto, které havarovalo, jsem vůbec neřídil,“ vzpomíná Matěj na událost, která od základu změnila jeho život. Po nehodě prodělal náročnou operaci mozku i operaci levé nohy v pražské nemocnici na Vinohradech, kde zůstal hospitalizován celé dva roky.

S malým důchodem a bez střechy nad hlavou

Osmatřicetiletého rodilého Pražáka Dana Raaba jsem poznal kde jinde, v bohnickém Peer-klubu. Psychické problémy měl už v dětství díky své samotářské povaze. Stranil se ostatních dětí, ze kterých měl strach. Přesto se dokázal úspěšně vyučit kuchařem. „Psychiatra jsem poprvé navštívil až v dospělosti v nějakých asi 25 letech. Ten jako mou diagnózu určil těžkou poruchu osobnosti a nasadil mi léky,“ vzpomíná Dan. Mimochodem má úplně stejnou diagnózu jako já sám, ale je na tom podstatně hůř, a nejen finančně. Po nasazení léků, i když je bral poctivě a pravidelně chodil na kontroly k psychiatrovi, k žádnému výraznému zlepšení jeho nemoci nedošlo. „Po vyučení jsem pracoval nejen jako kuchař, ale prošel jsem i jinými zaměstnáními. Měl jsem přitom ustavičné úzkosti a strach z lidí,“ říká dnes Dan.

Pak ale byl hospitalizován, a to mnohokrát. Prošel různými zařízeními jako jsou Psychiatrické nemocnice Bohnice, Ke Karlovu, Bílá voda i některá další. V necelých 30 letech mu byl přiznán plný invalidní důchod, tedy III. stupně.

Je mimořádně aktivní žena

Bohnická peerka Katka Málková pochází z Nymburska. Už její porod byl komplikovaný a asi i to se podepsalo na jejích pozdějších psychických problémech. První dva roky života se o ní starala babička, protože otec byl na vojně a maminka byla plně vytížena studiem na vysoké škole. Po dvou letech převzali Katčinu výchovu rodiče. „Psychické problémy se prý u mě začaly projevovat už ve dvou letech, kdy jsem často pokašlávala. Nebylo to ovšem kvůli nějakým plicním potížím, ale vyloženě z psychických důvodů. Já si na to pochopitelně nepamatuji a vím to jen z vyprávění svých rodičů,“ uvádí Katka. Výraznější duševní problémy se u ní začaly projevovat až v období puberty. „V té době jsem měla časté pocity strachu a úzkostí, které někdy přerůstaly až do vyložené deprese,“ vzpomíná mladá žena. V 18 letech navštívila Katka poprvé psychiatra. Ten ji vyšetřil a nasadil antidepresiva. Léky ale nebrala pravidelně, tak pochopitelně nezabraly. Přesto začala studovat vysokou školu – obor psychologie.

Začalo to nešťastnou láskou

Paní Lenka Poláčková z Prahy je bývalou vynikající sportovkyní a československou reprezentantkou ve sportovní gymnastice. Na ME 1969 získala stříbrnou medaili, když na třetí místo odsunula legendární rumunskou gymnastku Nadiu Comaneciovou. Kromě toho všestranná paní Lenka vystudovala vysokou školu – ČVUT, obor výpočetní technika. Aby toho nebylo málo, angažovala se i v kultuře a sama složila texty i hudbu ke dvěma písničkám –Milenci v dešti a ve slunci a Milenci v nebi a na zemi. Sám jsem se v bohnickém Peer klubu přesvědčil, jak slova obou písniček jsou krásně melodická a stejně taková je i hudba. Řekli bychom všestranně úspěšná žena, ale.....

Paní Renatu jsem poznal v bohnickém Peer klubu, kde působím jako peer konzultant. Sympatická i pohledná žena středního věku pochází ze severní Moravy, ale již dlouhou dobu trvale bydlí v Praze. Vystudovala střední ekonomickou školu a poté řadu let pracovala v kanceláři. V současné době sice není pacientkou Psychiatrické nemocnice v Praze Bohnicích, ale pravidelně sem dochází na skupinovou psychoterapii. Do klubu chodí každé čtvrteční odpoledne na zpívání s kytarou. Tato aktivita jí psychicky hodně pomáhá. V dětství ani v období dospívání paní Renata žádné psychické problémy neměla. „Vše začalo až v dospělosti, když jsem měla přítele, a měli jsme spolu syna. Samozřejmě jsme žili ve společné domácnosti, ale ke svatbě nikdy nedošlo. Přítel mě však asi po třech letech opustil, když si našel jinou ženu, a tehdy mé psychické problémy začaly. Zůstala jsem sama s dvouletým synem. Byla jsem na tom tak špatně, že jsem se sama rozhodla pro psychiatrickou léčbu v Praze na Karláku. Strávila jsem tam asi pět týdnů. Léčba mě psychicky srovnala a vrátila jsem se domů k synovi,“ vzpomíná paní Renata. Zůstat jako svobodná matka jistě není jednoduché pro žádnou ženu, tím spíš pro citlivou paní Renatu.

,,Nejde o to, že to přijmeš, ale že si zvykneš,“ řekl mi 22.letý Ondřej, který má téměř třetinu těla pokrytou lupénkou. Léčit se lupénka nedá, pouze zmírnit. Někdy, neznámo proč, odezní sama a už po ní není ani zmínka. Jindy se stále rozšiřuje na větší část těla. Tato nemoc, jejíž příčinu doktoři prakticky neznají a jen se o ní spekuluje, ho trápí už skoro 10 let.

Na setkání studentů a studentek oboru SACH (sociální a charitativní práce) na Husitské teologické fakultě UK jsem se seznámila s paní Adžou, která pochází z Mongolska a působí již devět let v České republice. Je absolventkou bakalářského studia a navazujícího magisterského studia. Mluví plynně česky a pracuje v organizaci, která se jmenuje InBáze. Paní Adža nám řekla svůj příběh, jak se tady cítila, když přijela z Asie.

Začátkem dubna letošního roku oslavil Jiří Škvára 70. narozeniny. Bývalý vrcholový fotbalista si krátce za tým SONP Kladno zahrál v minulosti i nejvyšší fotbalovou soutěž v letech 1965 a 1969-1970. Ve 2. lize nastupoval stabilně nejčastěji na místě levého obránce až do roku 1980.

Sport i kultura naplňují jeho život

František Kupec oslaví v prosinci letošního roku již 85. narozeniny. Narodil se sice v Praze, ale velkou většinu svého života prožil na Kladně, kde také trvale bydlí. V mládí sám hodně sportoval, byl brankářem fotbalového dorostu SK Kladno, ale soutěžně hrál především basketbal a tenis. Nikdy sice nebyl vrcholovým sportovcem, ale mimořádnými sportovními výsledky z mládí se pochlubit může. Sám na to vzpomíná: „V roce 1957 jsme se společně s Pavlem Kordou stali tenisovými přeborníky československé armády ve čtyřhře.“ Ještě více se ale věnoval basketbalu. Nejenže ho výborně hrál, ale v 60. a 70. letech byl i kvalitním basketbalovým trenérem a především rozhodčím v nejvyšší soutěži.

Mirka Schee jsem poznal v bohnickém Peer Klubu, v době, kdy se v Psychiatrické nemocnici Praha-Bohnice léčil. Že se jedná o zajímavého člověka, jsem poznal téměř okamžitě, a to nejen proto, že Mirek se též snaží literárně tvořit jako já. Mirek je z Prahy a jeho psychické problémy začaly s přechodem na osmiletku. „Myslím si, že prvopočátek mých problémů začal na osmiletce, a to vzhledem k mému vztahu k ostatnímu kolektivu spolužáků. Sám na tom ale nesu svou vinu,“ vzpomíná dnes sebekriticky Mirek. Problémy měl ale také v rodině. Rodiče se rozvedli, poté znovu vzali a znovu rozvedli. Navíc je jeho bratr též psychicky nemocný. Po druhém rozvodu žil Mirek u matky. Stýkal se sice i s otcem, ale jen příležitostně, protože otec byl často mimo republiku. V období dospívání propadl Mirek jízdě na skateboardu. „Toto období považuji ve svém životě za nejhezčí. Zamiloval jsem se tehdy do velmi pohledné dívky. Byla to pro mně spíš nešťastná láska, ale přesto v ní nechyběly krásné chvilky,“ říká mladý muž. Ve třetím ročníku přešel na gymnázium v Kladně, kde v té době bydlel u babičky. Ukončit studium se mu už ovšem nepodařilo. „Tehdy se u mě projevoval Tourettův syndrom , a to záškuby hlavy i jakousi roztřeseností. Na Kladně jsem do kolektivu i díky tomu nezapadl vůbec. Proto jsem hned na začátku čtvrťáku sám od sebe z gymplu odešel,“ uvádí Mirek.

Paní Helena z Kladna má sama psychické problémy. Dokonce v takové míře, že ji byl již před lety přiznán plný invalidní důchod. Neměla zrovna lehký život. Byla dvakrát vdaná, ale oba manželé zemřeli. Paní Helena ovšem nezatrpkla. Je to stále atraktivní žena a všemožně se snaží pomáhat svým dětem. „Největší pomoc potřebuje dcera Radka. Pečuje totiž o svou dceru Petru, která je od narození psychomotoricky retardovaná. V dospělém věku je na úrovni dvouletého dítěte a navíc je ochrnutá na všechny čtyři končetiny,“ uvádí babička Helena, která na sebe zčásti převzala péči o vnučku. Radčin manžel totiž rodinu brzy po narození postižené dcery opustil.

Když někdo z vašich blízkých onemocní, je to vždy těžké. Ještě těžší ale je, když onemocní člověk, který vám je nejblíže, kdo se o vás stará a je vám vždy oporou. V tu chvíli se role musí obrátit. Člověk, o kterém mluvím, je moje matka.

Před třemi lety, kdy mi bylo sedmnáct let, jsme zjistili, že se mamce objevily rakovinové buňky u konečníku. K mému většímu překvapení mi rodiče oznámili, že toto je remise. Do té doby jsem to nevěděla. I když jedna z mých vzpomínek z dětství je o mamce v nemocnici, jak se sestrou utíkáme k nemocničnímu lůžku a ona tam leží, vypadá unaveně a mluví zastřeným hlasem, ať se nebojíme, že je v pořádku. Do chvíle, kdy mi bylo oznámeno, že mamka už rakovinové buňky měla, jsem si tuto vzpomínku nemohla zařadit. Je spousta informací o tom, čím si prochází pacienti, ale málokdo si dokáže představit, čím prochází nejbližší nemocného. Mojí rodině se obrátil celý svět naruby. Myslím, že nejhorší na tom všem je ten strach a bezmoc. Nemůžete svému milovanému pomoci, můžete jen přihlížet, jak si prochází chemoterapií a ozařováním, jak ho všechno bolí a jak se snaží být silný a statečný. V případě ozařování konečníku je ještě hrozné to, že vašeho blízkého bolí každý pohyb, jelikož celé genitálie jsou spálené. A vy můžete jen doufat, že celá tato léčba bude úspěšná a na konci těchto několika příšerných měsíců si budete moci oddechnout, že je všechno už v pořádku. Důvodem, proč jsem řekla, že se mé rodině obrátil celý svět naruby, je to, že moje mamka je hlavním pilířem naší rodiny. Stará se takřka o všechno. Nemíním tím, že zbytek členů jsou neschopní břídilové, ale musím uznat, že jsme se sestrou a tátou zvyklí na to, že mamka všechno zařídí.

Paní Helena překonala těžkou životní krizi Šestapadesátiletá pražská rodačka paní Helena strávila v hlavním městě celý svůj dosavadní život. Vyučila se dámskou švadlenou, ale většinu svého produktivního života pracovala v kanceláři. Vdala se a žila běžným životem zdravého člověka. Před několika lety se u ní začaly projevovat závažnější psychické problémy. Proto jí byl přiznán nejprve částečný a brzy i plný invalidní důchod. Do těžké osobní krize se dostala paní Helena v loňském roce. To se již delší dobu starala o vážně nemocnou matku. „Maminka trpěla Alzheimerovou chorobou v již v pokročilém stadiu a navíc se posléze přidala chronická leukémie. Ke konci již nezvládala se o sebe vůbec postarat, včetně osobní hygieny,“ uvádí paní Helena. Když pak maminku odvezli do nemocnice, už bylo pozdě. V motolské nemocnici strávila posledních šest týdnů svého života. Její dcera ji tam navštěvovala téměř denně. A aby toho nebylo málo, dva dny po smrti matky opustil Helenu její manžel, se kterým žila více než pětadvacet let.Dvě těžké životní rány přišly vlastně najednou. S takovým životním otřesem by se velmi těžko vyrovnával zdravý člověk, natož pak psychicky nemocná Helena.

Pan Jiří z Benešovska je v současné době hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Praze Bohnicích. Přesnou diagnózu jeho onemocnění se lékařům zatím určit nepodařilo. Přestože se jedná o člověka bezproblémového a navíc i mimořádně aktivního a úspěšného jak v pracovním tak v rodinném životě, v podstatě ze dne na den se u něho objevily závažné zdravotní problémy. V Bohnicích se léčí zatím měsíc. To je na psychické onemocnění a přesné určení diagnózy relativně krátká doba. Naši spolupracovníci s ním udělali rozhovor.

Miluje pohyb

Rodák z Lán Zdeněk Nedvěd oslaví zanedlouho 72. narozeniny. Je bývalým mnohaletým vrcholovým sportovcem, když dlouhých 13 sezón odehrál v týmu SONP Kladno, jako hokejový útočník v nejvyšší soutěži a další 4 sezóny přidal v šedesátých letech na vojně v rovněž prvoligových Košicích. S Kladnem se stal v letech 1974-78 celkem čtyřikrát mistrem republiky a v jeho barvách odehrál úctyhodných 715 zápasů, ve kterých nastřílel 374 branek. Za svou mnohaletou a úspěšnou hokejovou kariéru byl po zásluze oceněn titulem Mistra sportu. V závěru své vrcholné hokejové kariéry si zahrál nejen proti nejlepším hokejistům Evropy v Poháru mistrů evropských zemí, ale i celého světa v zámoří proti kanadsko-americkým profesionálům. Lední hokej hrál aktivně v nižších soutěžích do svých skoro padesáti let. Navíc vychoval dva syny - oba též výtečné hokejisty.

Šestapadesátiletá pražská rodačka paní Helena strávila v hlavním městě celý svůj dosavadní život. Vyučila se dámskou švadlenou, ale většinu svého produktivního života pracovala v kanceláři. Vdala se a žila běžným životem zdravého člověka. Před několika lety se u ní začaly projevovat závažnější psychické problémy. Proto jí byl přiznán nejprve částečný a brzy i plný invalidní důchod. Do těžké osobní krize se dostala paní Helena v loňském roce. To se již delší dobu starala o vážně nemocnou matku. „Maminka trpěla Alzheimerovou chorobou v již v pokročilém stadiu a navíc se posléze přidala chronická leukémie. Ke konci již nezvládala se o sebe vůbec postarat, včetně osobní hygieny,“ uvádí paní Helena. Když pak maminku odvezli do nemocnice, už bylo pozdě. V motolské nemocnici strávila posledních šest týdnů svého života. Její dcera ji tam navštěvovala téměř denně. A aby toho nebylo málo, dva dny po smrti matky opustil Helenu její manžel, se kterým žila více než pětadvacet let. Dvě těžké životní rány přišly vlastně najednou. S takovým životním otřesem by se velmi těžko vyrovnával zdravý člověk, natož pak psychicky nemocná Helena.

Péče o postiženou dceru ji přivedla až k práci osobní asistentky osob se zdravotním postižením a seniorů

Paní Kateřina Valentová se narodila sice v Praze, ale již v období dospívání se i s rodiči přestěhovala do Kladna, kde od té doby také trvale žije. Nemá přitom život nijak jednoduchý. Sama vychovává tři děti, dospívajícího syna a dvě děvčata, která navštěvují základní školu.

Bývalý špičkový fotbalista je ve formě i v 90 letech

Kladenský rodák František Bragagnola oslaví 15. ledna letošního roku úctyhodné devadesáté narozeniny. Je bývalým špičkovým fotbalistou, když v letech 1952-58 nastupoval za tehdejší Baník Kladno v nejvyšší fotbalové soutěži. V roce 1952 dokonce i jednou reprezentoval Československo v B-týmu. Za Kladno odehrál v 50. letech v útoku na levém křídle celkem 261 utkání a nastřílel 90 branek. Aktivně jako hráč ale nastupoval až do svých 42 let v nižších soutěžích. Alespoň rekreačně pak sportoval mnohem déle.

Sestřička, kterou potěší zpětná vazba s bývalými pacienty

Zdravotní sestra Hana Hausenblasová z pobočky Psychiatrické nemocnice Kosmonosy v Sadské původně vystudovala gymnázium a pracovala ve zcela jiném oboru než ve zdravotnictví. Teprve ve svých 40 letech si udělala i střední zdravotnickou školu se specializací všeobecné sestry. Hned po ukončení studia nastoupila jako sestra v Sadské. Zde pracuje už dlouhých 21 let. Když jsem jako pacient požádal sestřičku Haničku o krátký rozhovor, byla hned ochotná.

Vašek Kočí nastoupil na psychiatrické oddělení v Sadské několik dní po mě. Přivedly ho tam osobní problémy a byl na léčení poprvé. Na takové poprvé si pacienti hlavně zpočátku těžko zvykají. To ale nebyl Vaškův případ. V léčebně byl od prvního dne jako doma, přizpůsobení se neznámému prostředí a léčebnému řádu mu nedělalo sebemenší potíže.

Sestřička Sonička pracuje v pobočce Psychiatrické nemocnice Kosmonosy v Sadské jen něco málo přes rok, ale i za tuto krátkou dobu si mezi pacienty vytvořila pověst jedné z nejhodnějších a nejoblíbenějších zdravotních sester. A přitom je její původní specializace úplně jiná. Vystudovala totiž anesteziologicko - resuscitační obor s intenzivní péčí.

Obsluhoval hokejového krále

Rodilý Kladeňák Lubomír Rys (nejen na Kladně mnohem známější pod přezdívkou Čužák) oslavil letos v létě 72 narozeniny. Ale ,Čužák klasického starobního důchodce ani zdaleka nepřipomíná. Tento muž je tak vytížený a všestranně aktivní, že se k němu slovo důchodce vůbec nehodí.

Čekání nese statečně

Devětatřicetiletá Lenka Zůzová se narodila v Mělníku, ale od šesti let bydlí v Praze. Po základce absolvovala nejprve kurs těsnopisného psaní a poté vystudovala tříletý obor administrativní pracovnice. V dospělosti vystřídala tato na první pohled veselá a sympatická žena řadu zaměstnání. Nejdéle vydržela v ČSTV na pražském Strahově, kde dělala kromě administrativy také plavčici v krytém bazénu. V dospělosti se u Lenky začaly projevovat psychické problémy a časem se i začala léčit na psychiatrii. Lékaři diagnostikovali její nemoc jako obsedantně kompulzivní poruchu. „Projevovalo se to u mě nutkavými rituály, které jsem až značně přehnaně vykonávala. Jednalo se především o silně přehnaný důraz na čistotu a pořádek. Neuvěřitelně mnohokrát za den jsem si myla ruce nebo se koupala či sprchovala. Kromě toho jsem měla přehnaný strach z jakýchkoli dotyků cizích osob, abych se snad něčím nenakazila, a až extrémně přehnaně jsem dbala na pořádek. Vždy vše muselo být přesně na svém místě, což jsem i ustavičně kontrolovala,“ uvádí Lenka Zůzová. Její problémy se stále stupňovaly, zejména po úmrtí matky. ,,Nejhorší bylo, že díky neustálému mytí jsem spotřebovala velké množství vody. Za její spotřebu jsem měla veliké nedoplatky, a to vedlo až k zadlužení,“ říká dnes Lenka.

Bývalý dlouholetý ligový hokejista Zdeněk Hrabě odehrál v nejvyšší soutěži v 60. a první polovině 70. let plných 13 sezon, ve kterých nastřílel úctyhodných 147 branek. Oblékl též reprezentační dresy československého B-mužstva i mužstva juniorů tehdejšího Československa.Vrcholovou hráčskou kariéru zakončil ve druholigových týmech Sokolova a Berouna, ale na nižší úrovni úrovni hrál ještě v době, kdy už mu bylo hodně přes 40 let. Kromě toho nastupoval poté navíc dlouho za staré pány Kladna, půl roku byl trenérem kladenského áčka v nejvyšší soutěži a především neuvěřitelných 26 let hlavním vedoucím kladenského zimního stadionu. To je vskutku úctyhodná kariéra, která svědčí o tom, že lednímu hokeji věnoval celý svůj produktivní život.

Zdravotní problémy začaly už na Slovensku

Dvaapadesátiletá slovenská občanka paní Alena Furimská se narodila v Rimavské Sobotě, ale základní i střední průmyslovou školu elektrotechnickou vychodila v Banské Bystrici. Tam se také v roce 1988 vdala a s manželem mají jednu dceru Lucii. Manželství však skončilo po dlouhých 22 letech rozvodem. Horší bylo, že již během studia na střední škole se u ní začaly projevovat závažné zdravotní problémy psychického rázu. Nakonec slovenští lékaři určili její hlavní diagnozu jako schizofrenii. Jako dospělá dostala časem nejprve částečný a poté i plnný invalidní důchod. ,,Podle mě psychické problémy začaly hlavně kvůli až despotické výchově mé matky, která uznávala pouze své názory a snažila se je vnutit i mě.“ vzpomíná paní Alena, která už při studiu na střední škole musela vyhledat pomoc psychiatra. Další potíže měla Alena Furimská se svým manželem.

Ředitelka Oblastního spolku Českého červeného kříže /Os ČČK/ Kladno Stanislava Klicmanová je v celorepublikové organizaci ČČK skutečnou legendou. Pro Červený kříž pracuje od svých 21 let, to znamená neuvěřitelných 62 let. Ze zdravotních důvodů skončila letos v září ve funkci ředitelky, ale pro kladenský Červený kříž bude na částečný úvazek pracovat dál. Za desetiletí práce v organizaci získala mimořádné zkušenosti, a tak bude nejplatnější pracovnicí i nadále.

Nese těžký osud statečně

Osud byl k paní Mirce Šindelářové až neobyčejně krutý. Narodila se v Karlových Varech jako těžce tělesně postižené dítě - téměř bez rukou i nohou. Na tomto postižení se patrně podepsala její vlastní matka, která dítě nechtěla a bez jakékoli domluvy s lékařem začala neodborně brát léky na potrat. To se jí nepodařilo, dítě porodila, ale těžce postižené. Holčičku hned po porodu matce odebrali a umístili do ústavu v Plzni.Ve dvou letech byla Mirka přeložena do známého Jedličkova ústavu v Praze. „V Jedličkárně byl chlapec přibližně mého věku, prakticky stejně postižený. Vyrůstali jsme spolu, spolu chodili do mateřské i základní školy a zvykli si na sebe.“ vzpomíná paní Mirka.