Adéle (25) byla diagnostikovaná bipolární porucha (s psychotickými symptomy). Její cesta k novému sebeuvědomění nebyla vůbec lehká. „V době studia gymnázia jsem si začala uvědomovat pocit duchovní prázdnoty. Přání, aby se má mysl naplnila nějakým hlubším uvědoměním, se ale brzy zvrtlo do extrému,“ popisuje Adéla. Touha, aby život měl duchovní přesah, se nakonec stala vhodnou půdou pro rozvoj psychotických bludů. Začala komunikovat s vyššími bytostmi, které ji vedly ke zvláštním činům a posilovaly v ní pocit vyvolenosti. Stále více se upínala ke svým novým objevům a přestávala komunikovat s nejbližšími, až ji nakonec museli nechat hospitalizovat. Po náročném pobytu a návratu z nemocnice se rozhodla pro nové kroky v duchovní oblasti, které povedou k větší rovnováze. Přijala křesťanství.

I v pětaosmdesáti stále velmi aktivní

Pětaosmdesátka je věk, kterého se řada občanů ani nedožije. A pokud ano, v tomto věku spíše již jen dožívají, často v domovech důchodců. Najdou se však i světlé výjimky, lidé, kteří dokáží žít velmi aktivně, a navíc jsou prospěšní svému okolí. Jedním z nich je Karel Sedlák z Kladna. Pětaosmdesátku oslavil v lednu. Jeho celoživotní zálibou je zahrádkaření a práce v zahrádkářské organizaci v Kladně, číslo 1- zahrádkářská kolonie ,,Pod Průhonem“. Ta má dlouhou historii. Vznikla již v roce 1953. „Já zde začal zahradničit v roce 1958, a věnuji se tomu dodnes, tedy už víc jak 55 let,“ vzpomíná Karel Sedlák.

I v pokročilém věku a s handicapem lze žít aktivně

Kladeňáku Václavu Junkovi bude v listopadu již 85 let. Kromě seniorského věku se vyrovnává i s takřka celoživotním handicapem. V deseti letech prodělal dětskou obrnu a od té doby je ochrnutý na levou část těla. „Největší potíže mi dělá pohyb levé ruky od lokte výš,“ uvádí pan Junek. Přesto celý život normálně pracoval a zdravotní problémy si nijak nepřipouštěl. Života si dokázal užívat a snažil se být prospěšný svému okolí i po odchodu do důchodu. To mu vydrželo dodnes.

Jak podléháme lékařské péči

Paní Zuzana z Prahy už dvanáct let bojuje s těžkou duševní nemocí. Ta ji letos na jaře přivedla opět do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Začalo to v roce 2002, paní Zuzana trpěla hroznými úzkostmi, vůbec nemohla spát, neměla u sebe nikoho, komu by se svěřila. Dcera Magda byla v Opavě, mladší Ema pracovala jako au pair v Německu. Ze svého trápení neviděla jiné východisko, než odejít dobrovolně ze života. „Dlouhé měsíce jsem střádala do velkých sklenic od okurek všechny léky, které mi přišly pod ruku - „prášky na nervy“ od známého, nespotřebované léky proti bolesti, moje léky a podobně. Toho večera jsem čekala, až bude ten správný čas. Ale ještě jsem se projít na palouk poblíž našeho sídliště, kde právě kvetl koberec jetele bílého. Bylo to úchvatné. Po návratu jsem se podívala do zrcadla, byla jsem tak krásně štíhlá. Co by ty závistivé, falešné a zlé kolegyně daly za takovouhle postavu! A já se mám zabít? Takže odklad,“ vypráví paní Zuzana.

Stanislava Mezihoráková (42 let) z Kynšperku nad Ohří je obyčejná žena s běžnými starostmi každého dne, tedy až na to, že je postižena neléčitelnou progresivní svalovou dystrofií. Musí se potýkat s problémy, které běžná populace nezná. Pokud by je totiž znala, pak by se k ní zachovala vstřícně. Nikoliv tak, že jí bez skrupulí jedním šmahem odsoudí k pobytu mezi čtyřmi stěnami. Stáňa si požádala o příspěvek na pořízení automobilu, ale česká úřední mašinerie se žádostí nikterak nezabývala. Bez posudků, bez kontroly, bez dotazů vše zamítla. Dokonce i soud při odvolání neměl tu potřebu, aby se s problémem seznámil. Takový přístup mě vyděsil a požádal jsem Stáňu o rozhovor, abych ukázal, jak byrokraté s razítkem rozhodují "o nás, bez nás".

Adéla Obsadná je bojovnice, jež se rozhodla být co nejvíce samostatná. Indispozice ji k tomu příliš nepředurčují, Dvaadvacetiletá mladá žena se narodila s dětskou mozkovou obrnou, navíc má kombinovanou oční vadu. Vidí pouze na jedno oko a to ještě krátkozrace. I tak na sobě tvrdě maká a chce si ke zlepšení zdravotního stavu pomoci pobytem v lázních Klimkovice. K tomu, aby tam mohla aplikovat kúru s názvem KlimTherapy 18+, ovšem potřebuje dát do kupy 83 290 korun. „Všecko jde, když se chce. Nikdy není pozdě, pokud je člověk ochotný pro sebe něco udělat a nespoléhat pouze na druhé,“ řekla mi Adéla na začátku našeho rozhovoru.

Už dva roky je z Michala Mikleho Hanák. Do dvaadvaceti byl Kladeňákem, ale osud si s ním pohrál, takže v Olomouci náhodou potkal tu nejlepší ženu na světě, jak sám říká o své přítelkyni, s níž jsou od letošního 17. března šťastnými rodiči syna Vojtěcha. Čtyřiadvacetiletý Michal je postižený hereditární neuropatií s názvem Charcot-Marie-Tooth (C-M-T) axonálního typu, ale ta mu vůbec nebere chuť do života a vůli k tomu, aby byl užitečný i pro druhé.

Antonín Gail se narodil těsně před II. světovou válkou v malé obci Jemníky ležící mezi městy Kladno a Slaný.Vyučil se opravářem zemědělských strojů a nejprve pracoval v tomto oboru ve Státním statku v nedalekých Třebusicích, kde přes pracovní týden i bydlel. „Nebyla to klasická ubytovna, ale normální bytovka, kde jsem měl svůj vlastní pokoj,“ vzpomíná pan Gail. V 60. letech minulého století odešel do Kladna, a protože měl řidičský průkaz i na nákladní vozidla, začal pracovat v ČSAD. „Nejprve jsem tam jezdil přes dva roky s náklaďákem, pak jsem si zvýšil řidičskou kvalifikaci i na autobus a začal jezdit jako řidič u kladenské městské dopravy,“ uvádí pan Antonín. Ve městě si našel i budoucí manželku, se kterou žije dodnes. Společně získali byt v panelovém domě na nově postaveném sídlišti.

Petře je jedenatřicet let, žije v hlavním městě, je to hezká a chytrá mladá žena. A zrovna teď je moc šťastná. Zaslouží si to, protože ne vždy byl její život procházkou růžovým sadem, zvlášť když se začala ohlašovat nemoc a ona ještě nevěděla, o co jde. Petra trpí vážnou duševní nemocí, byla dvakrát hospitalizovaná v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, je v plném invalidním důchodu (dnes invalidita III. stupně). „Teď mám už několik let na své onemocnění náhled a myslím si, že i se schizofrenií se dá žít,“ říká Petra.

V Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích jsem před mnoha lety pobyl téměř celý rok. Za tu dlouhou dobu jsem tam poznal pacienty s nejrůznějšími problémy, od notorických alkoholiků až po schizofreniky. Našel jsem si tam hodně kamarádů. Řada z nich je žel už po smrti. Vzpomínám třeba na Miloše, který umřel trochu kuriózním způsobem. Utopil se v louži. Vracel se – to už ho z Beřkovic propustili - silně opilý z hospody a před vlastním domem upadl a usnul. Smůla byla v tom, že upadl hlavou do větší louže. Konečná diagnóza byla utonutí v opilosti.

Inženýr Marián Sýkora již dlouhou dobu vykonává funkci domovního správce ve velkém panelovém domě na Kladně. A nutno dodat, že ji zvládá více než dobře, je to svědomitý domovník.

S Mírou Kováčem jsem se potkal před mnoha lety v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, ale jeho osud mě hodně zasáhnul. Nedávno v mém městě stejným způsobem skončil jiný člověk, a tak jsem se rozhodnul jejich příběhy poskytnout na web Lidé mezi lidmi. Jako memento. Společným jmenovatelem jejich příběhů je alkohol.

Monika Henčlová žije od šestnácti let s roztrošenou sklerózou. Dnes, po dvaceti letech, je odkázaná na péči osobních asistentů, ale nenechává se tím zdolat. Pracuje z domova, píše články, dobrovolničí, dokonce se zapojuje do politiky. „Pocházím z jižní Moravy a Praha byl od puberty můj cíl. Sice o mě musí 24 hodin někdo pečovat, ale pořád si žiji podle svého, pořád si dělám, co chci. Jsem na invalidním vozíku, ale chci být každý den pěkně oblečená, dobře nalíčená a učesaná, vždyť mladá jsem jenom teď. Splnil se mi velký sen tím, že jsem neskončila v ústavní péči, ale díky svým asistentům pořád funguji doma. Měla jsem přání jít na Ples v Opeře, chtěla jsem letět letadlem, chtěla jsem být zamilovaná, chtěla jsem pracovat, chtěla jsem psát knihu. Všechno se mi postupně plní,“ říká Monika.

Lubošovi je padesát, je z Kladna, žije v bytě společně s rodiči, zvlášť maminku má velmi rád a každý její zdravotní problém intenzívně prožívá. Od 30 let je v plném invalidním důchodu, respektive v invalidním důchodu III. stupně. Onemocněl tedy jako mladý člověk plný energie, plánů a chuti do života. Ta se projevovala už od dětství inklinací ke sportu a vůbec ke všem pohybovým aktivitám. Luboš nesnáší nečinné vysedávání a klábosení, má rád, když se pořád něco děje, jak se říká neposedí, pořád musí být v pohybu. Učaroval mu především fotbal – aktivně hrál, i dnes si občas zahraje, hlavně se ale věnuje výchově fotbalového dorostu v místním klubu, jehož je zaníceným fanouškem. Na poloviční úvazek pracuje jako novinář, je to velmi pilný psavec. O to hůře snáší ataky nemoci, která ho i na dlouhé týdny uzavře doma, někdy i do psychiatrické léčebny. Jeho diagnóza je těžká forma smíšené poruchy osobnosti s fobickými stavy strachu z lidí.

Třiaosmdesátiletý Josef Jágr je v Kladně již skutečnou legendou, a to především ve sportovních kruzích. Přitom na vrcholové úrovni nikdy nesportoval. V mládí sice hrával soutěžně fotbal i hokej, ale ve sportu se proslavil něčím docela jiným. Má největší zásluhu na založení kladenského sportovního archivu, který je v celé České republice skutečnou raritou. „O archivářskou a kronikářskou činnost jsem se zajímal již od dětství. Provozovat jsem ji začal někdy ve svých 14 letech,“ vzpomíná dnešní senior. Nutno dodat, že tato činnost ho pak provázela celý život a vydržela mu až do pozdního stáří. „V mládí jsem sám hodně sportoval a zároveň jsem se celý život o sport horlivě zajímal,“ uvádí pan Jágr.

Psychiatrická léčebna v Horních Beřkovicích je známá hlavně mezi pacienty severních Čech. Spadají pod ní kraj Liberecký i Ústecký a ještě dva okresy z kraje Středočeského - kladenský a mělnický. Léčebna je velikostí velmi rozsáhlá, má kolem 20 pavilonů. „Poprvé jsem tam byl hospitalizovaný v roce 1986 jako dvaadvacetiletý mladíček, tehdy jsem byl z toho docela vyjukaný a tento pobyt byl pro mně nejtěžším. Nejvíc mi v Beřkovicích chyběla osobní svoboda,“ začíná své vzpomínání Luboš, který si ve zdejší léčebně pobyl vícekrát. Prošel několika různými pavilony a lékaři nakonec určili jeho diagnózu jako těžká až extrémní porucha osobnosti s rysy fobického strachu z lidí.

Chtěla bych vám připomenout existenci jedné strašné nemoci. Každého z nás nějaká ta potvora trápí, ale lékaři alespoň předstírají, že se nám pokouší v naší situaci pomoci. O této nemoci každý jen řekne: „Nevíme, je to fatální.“ Mluvím o nemoci ALS - Amyotrofická laterální skleróza. Kde se vezme a proč člověka napadne, zatím nikdo neví. Je to postižení centrálních a periferních motoneuronů. Mezi příznaky rané formy ALS patří zvýšená svalová slabost, zvláště v rukou a nohách, a postižení řeči, polykání a dýchání.

Měla jsem kamarádku, se kterou jsem se spřátelila v jedné neziskové organizaci, která mně v životě velmi pomohla. Nejdříve jsme se domlouvaly jen telefonicky, později jsme se scházely v restauraci, ale také u ní nebo u mě doma. Její osud nebyl vůbec jednoduchý. Byla nemocná obdobně jako já, měla těžkosti v rodině a její zdravotní stav se zhoršil ještě další nemocí. Diagnostikovali jí nádor v hlavě a musela na operaci. Věrku jsem si velmi oblíbila. Rozhodla jsem napsat její příběh, protože si myslím, že si to zaslouží.

Jindřich Jonák žije v Jihlavě, jezdí po ní na vozíku dvanáctým rokem, ale nejen po ní. Jezdí, kde se dá. Všude u nás, všemožně za hranicemi, avšak nejvíce na Vysočině. Z jejího srdce vyráží různými směry, aby poznal krásy, aby se hodně dozvěděl, a aby se o své poznatky podělil. K tomu na internetu vytvořil webové stránky, které nesou název Vysočinou na vozíku. Je to web přinášející tolik potřebných informací pro cestovatele, kteří na kulatých nohou chtějí absolvovat anabázi Českomoravskou vrchovinou. Web natolik povedený, že byl dokonce v roce 2011 oceněn Křišťálovým kamínkem od ostravské asociace Trigon.

Osmatřicetiletý Martin z Kladna se vyučil jako valcíř, ale zaměstnán byl v jiných oborech. Vždy poctivě pracoval a staral se o rodinu. Dnes však bojuje nejen se zdravotními potížemi, ale především s finančními, protože zůstal na výchovu syna sám. Martin se oženil a manželům se narodil syn Ondra. Společně žili 11 let. V roce 2010 manželka náhle opustila rodinu a nechala mu dospívajícího syna na krku. Zhruba o rok později bylo jejich manželství rozvedeno. „Bylo to pro mně tehdy těžké období, tím spíš, že manželka odešla krátce před Vánocemi. Prostě si našla někoho jiného,“ vzpomíná pan Martin. Od té doby žijí s Ondrou v pronajatém bytě 1+1. Na výchovu dnes již čtrnáctiletého syna je sám a nutno dodat, že se o něj stará velmi zodpovědně a obětavě. „Syn sám projevil zájem žít raději se mnou, než s matkou. Ta ho několikrát do roka navštíví, ale tím její zájem o jediné dítě končí. Alimenty mi naštěstí platí,“ uvádí pan Martin.

Pětadvacetiletý pan Jiří z Rožnova pod Radhoštěm bojuje s psychickou nemocí už dlouho. Přivedla ho až do léčebny, kde mu pomohli. Teď už téměř dva roky nemusí užívat léky a je příkladem pro ostatní, kteří mají psychické problémy. Našel si práci, která ho baví a je konečně šťastný. Poznala jsem ho v Iskérce a požádala o rozhovor.

S Deniskou Střihavkovou jsme se setkali v Mateřské školce Petrklíč (k duši klíč) v Praze – Radotíně. Tato milá mladá žena nemá lehký osud, protože od narození trpí Downovým syndromem. Má skvělé rodinné zázemí a přítele, kteří jí hodně pomáhají v boji s touto nemocí a bojuje s ní skutečně statečně. Pro web Lidé mezi lidmi nám Deniska poskytla rozhovor o svém životě a o tom, co ráda dělá a co jí baví, aby alespoň trochu na svůj handicap zapomněla. Také nám představila jednu ze svých knih, která se jmenuje Na tom záleží II, odkud jsou její fotografie.

Je tomu už patnáct let, co moje maminka, tenkrát pětašedesátiletá, byla uchvácená reiki, začala to zkoušet a studovat a posléze dosáhla třetího stupně a stal se z ní mistr reiki. Mnoha lidem pomohla, zbavila je alergií a jiných nemocí, problémů a neduhů, svého zetě zbavila astmatických záchvatů a nakonec i veškerých problémů s dechem. Na jednom kurzu o odstraňování blokád v kloubech a na páteři jsem se také já seznámila s reiki, začala ji studovat a zkoušet. Ze zdravotních a finančních důvodů jsem absolvovala pouze dva stupně, ale díky své výborné intuici jsem si vyzkoušela s úspěchem předávání energie a vyrovnávání energie druhým osobám při některých zdravotních problémech.

„Fakt chceš rozhovor? Tak se připrav, že to, co ti budu říkat, není pro malé děti a ani pro slabé povahy,“ řekla mi hned na úvod našeho setkání. Znám Hanu Grygarovou z Brna, alias „DJ Shealu“, docela dobře, takže mě nepřekvapila. K interview jsem ji přemlouval přes dva měsíce, ale ona nikdy nemá čas. Je těžké ji charakterizovat, možná je snad i lepší nepopisovat ji, je pořád jako na jehličkách. Žije muzikou. „Mám nějakou svalovou dystrofii, je to blbá mrcha. Odumírají mi svalové buňky, ale já mrtvá nejsem, když bych byla, tak hudbu nedělám,“ tak nějak jsem očekával, že mi osmatřicetiletá dýdžejka popíše svoje postižení.

Myslel jsem si o sobě, že nejsem citlivka, ale slyšet příběh Kristýny a její matky Mariky, vlastně celé rodiny Vugrincových, je takový, že dostane i nejotrlejší povahy. Desetiletá Kristulka, jak své holčičce maminka říká, bojuje statečně se zákeřnou nemocí. Marika jí pomáhá, podporuje, obě spolu čelí diagnóze, jež se nazývá alveolární rabdomyosarkom hrtanu. Boj je to náročný fyzicky i psychicky a finančně nákladný. Kristýnina matka se rozhodla, že peníze sežene sbírkou víček od plastových lahví. Při povídání s ní jsem přemýšlel, zda je vůbec možné dělat tolik věcí najednou. Jak se dokáže jedna drobná žena z Pelhřimova rvát s tak přetěžkým balvanem osudu.

Ráda bych vám představila drobnou okatou blondýnku Báru Sedláčkovou, která žije se svou rodinou v Českých Budějovicích. Narodila se 24. 4. 2002 jako zcela zdravé dítě. V té době nikdo netušil, co jí sudičky daly do vínku. Ve třech letech onemocněla současně těžkou mononukleózou a planými neštovicemi. Její imunitní systém se zhroutil. Velice brzy po tomto onemocnění se u ní začaly objevovat obtíže s udržením rovnováhy a koordinace, neobratnost rukou, svalová slabost a problémy s chůzí, hroucení nožní klenby. Po hospitalizaci byla bohužel stanovena závažná diagnóza polyradikuloneuritida - akutní zánětlivé postižení periferních nervů charakterizované progresivní svalovou slabostí (obrnou), parestéziemi (pocitu mravenčení) a areflexií (vymizení reflexů). Na doporučení lékařů začali rodiče s Barunkou cvičit a navštěvovat lázeňská zařízení. Existovala reálná možnost, že se do dvou let její stav vrátí k normálu.

Bylo mu osm let, když mu kvůli vrozené vadě amputovali obě dolní končetiny. Od té doby má protézy. Kdo to neví, tak to nepozná. Jiří Rumplík z Jindřichova Hradce, jemuž bude koncem února 43 let, chodí bez berlí, nemá vozík. Vypadá, že mu nic není, stále se směje a rovněž poutavě vypráví o všem. Hlavně však o sportu, o sledge hokeji. Paralympijské disciplíně, o které tvrdí, že je nejtvrdší kolektivní disciplínou v šíři spektra sportovního vyžití handicapovaných osob.

Problematický porod, chladná atmosféra v rodině, neléčené komplexy a úzkosti vyústily v  paranoidní schizofrenii – a přesto život Jardy z Prahy neskončil ani sebevraždou, ani ústavem, ani vyloučením z běžného života. Dnes, po úspěšné léčbě, se profesně angažuje při pomoci duševně nemocným – od roku 2008 je předsedou občanského sdružení Andělská křídla, pro které píše projekty a granty, ve sdružení Kolumbus patří mezi důvěrníky, kteří navštěvují pacienty psychiatrických léčeben, aby jim usnadnili přechod do normálního života. 

Narodil se v Písku s fokomelií horních končetin, prostě mu chybí pažní kosti. Letos mu bude třiadvacet, žije v Jankově u Českých Budějovic a závodně plave. Ačkoliv je narozen ve znamení Lva, který s vodou nemá pranic společného, pak jeho královské vlastnosti, jimiž jsou cílevědomost a vytrvalost, mu pomohly k tomu, aby se v bazénech po celé modré planetě pohyboval jako delfín. Jmenuje se Arnošt Petráček, reprezentuje Českou republiku v plavání tak skvělým způsobem, že byl v říjnu 2013 u příležitosti výročí vzniku samostatného Československa vyznamenán medailí Za zásluhy v oblasti sportu. Sešli jsme se, aby mi Arny, jak je znám, v časové posloupnosti zbilancoval uplynulý rok a zároveň i řekl, jaký by měl být ten současný.