V netradičních prostorách Impact Hub Praha se koncem loňského roku uskutečnila konference a networking u příležitosti představení destigmatizační kampaně na podporu komunitní péče pro nejvážněji nemocné psychiatrické pacienty.

V důchodu se věnuje vzdělávání

Paní Alenu Stehlíkovou jsem poznal na podzim roku 2013 na Kladenské universitě třetího věku, kterou pořádá, stejně jako množství dalších aktivit především pro seniory, Středisko komplexní sociální péče o.p.s. v Kladně. Následně jsme oba úspěšně absolvovali dvouletý studijní obor Regionální dějiny Kladenska a Slánska. Kvůli oblíbenému přednášejícímu jsme se hned přihlásili na další obor - Významné osobnosti našich a světových dějin.

Rodačka z Prahy Alena Stehlíková oslaví v letošním roce významné životní jubileum, 70. narozeniny. Svou vizáží i bohatými kulturními zájmy však připomíná ženu o mnoho let mladší. Po studiu na střední ekonomické škole pracovala na ruzyňském letišti, jeden čas dokonce jako letuška. „Na letišti v Praze-Ruzyni jsem byla zaměstnána v různých funkcích celých 42 let. Mimo jiné jsem zde absolvovala celou řadu odborných kursů v oboru letecké dopravy,“ vzpomíná sympatická žena. V roce 1990 se přestěhovala z Prahy na venkov, do obce Hostouň v okrese Kladno.

Stará se o maminku a chodí cvičit do Sokola

Pětasedmdesátiletá Blanka Loosová - dcera nejlepšího kladenského fotbalisty všech dob – se na slavného otce prakticky nepamatuje. „Tatínek zemřel na následky těžkého zranění z boje proti německým okupantům za květnového povstání v roce 1945. To mi bylo teprve 5 let. Matně se mi vybavují jen nějaké krátké vzpomínky, třeba jak maminka otci obvazovala kolena pochroumaná z fotbalu., ale to je vlastně vše. Více by si na tatínka pamatoval můj o málo starší bratr František, ale ten žel již v roce 1999 zemřel,“ vzpomíná paní Blanka.

I v pokročilém věku se horlivě zajímá o dění kolem sebe

Paní Jindřišce Klozové z Kladna je již 96 let. Je manželkou nejslavnějšího kladenského fotbalisty všech dob - legendárního kanonýra Františka Kloze. Kladenská rodačka se po absolvování obecné a měšťanské školy vyučila zubní laborantkou u doktorky Klabíkové. V její zubní ordinaci pak také pracovala. Tam se i seznámila se svým pozdějším manželem a v roce 1938 se vzali a vychovávali syna Františka a dceru Blanku. Jejich manželství žel trvalo jen krátce. František Kloz šel za květnového povstání v roce 1945 proti německým okupantům bojovat se zbraní v ruce. V přestřelce na Lounsku byl těžce zraněn střelou do nohy a na následky tohoto zranění v červnu téhož roku zemřel. „Naše manželství bylo hezké. František byl hodný a mezi lidmi velmi oblíbený, a to nejen díky fotbalovým úspěchům. Na druhou stranu kvůli té kariéře musel být často mimo domov po různých zájezdech i zápasech.,“ vzpomíná paní Jindřiška. Proto je již od roku 1945 členkou Svazu protifašistických bojovníků. V doprovodu dcery Blanky, která je též členkou této organizace, chodí i na občasné schůze.

Dnes čtyřiatřicetiletá slečna Ludmila se narodila v Nymburku, kde prožila celé dětství i léta dospívání. Začala studovat na gymnáziu, ale díky psychickým problémům toto studium nedokončila a přešla na střední zemědělskou školu. „Ataky duševního onemocnění se projevovaly nepříjemnými bludy, kterým jsem podlehla. Žila jsem tehdy v přesvědčení, že své myšlenky dokážu přenášet na jiné lidi. Později se k bludům přidaly i manické stavy,“ vzpomíná pohledná mladá žena na počátky svého onemocnění. V 16 letech byla poprvé hospitalizována v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích. Tam zas trpěla bludnou představou, že se ji lékaři a personál snaží otrávit jídlem i léky. Odmítala proto brát léky, které jí museli téměř násilím aplikovat injekčně. Kromě toho odmítala jíst podle ní otrávené jídlo a silně zhubla. Z Kosmonos ji pak převezli na dětskou psychiatrii do pražského Motola.

Dlouhý a naplněný život

Kladenskému rodákovi Ing. Jiřímu Šturcovi je již 92 let. V současné době žije s manželkou Zdenkou v Domově pro seniory v Kladně. Jsou tam teprve rok, protože do svých jedenadevadesátin byl pan Šturc soběstačný a dokázal se postarat i o manželku, která měla závažné pohybové problémy. „Manželka má v obou kyčlích voperované endoprotézy a nedávno prodělala zlomeninu krčku, která je velmi nepříjemná a bolestivá. Jeden čas byla totálně nepohyblivá,“ říká pan Šturc, který se v té době o ni maximálně obětavě staral.

Je pro mě skutečnou osobností

Lékaři bývají různí. Někteří arogantní k pacientům, jiní přehnaně pyšní na svůj doktorský diplom a významné společenské postavení. Někteří schopní odborníci, jiní naopak průměrní nebo dokonce i podprůměrní. Však jsem jich za těch mých 22 let plného invalidního důchodu něco poznal S některými jsem se dokázal i hádat, jiných si naopak velmi vážit. Pro mě je naprostou jedničkou mezi nimi můj současný ambulantní psychiatr MUDr. Petr Petráček. V roce 1986 jsem se poprvé léčil v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice. Prvním lékařem psychiatrem, se kterým jsem se dostal do styku a který mě potom léčil, byl právě pan doktor Petr Petráček. Nastoupil do Beřkovic hned po ukončení studia na lékařské fakultě a vydržel tam až do roku 1990. Už hezkých pár let se při atacích nemoci léčím v pobočce Psychiatrické nemocnice Kosmonosy, v léčebně Sadská. Asi při třetí hospitalizaci se stalo, že jako tzv. žurnální lékař měl službu doktor Petráček. Měl jsem ohromnou radost, že se s ním opět setkávám.

Brigády rozhodly o jeho zaměstnání

Jaroslavu Hrochovi z Kladna je teprve 25 let. Vyučil se automechanikem v Novém Strašecí a pak si ještě udělal dvouletou nástavbu a získal tak maturitní vysvědčení. Jako automechanik však nikdy nepracoval. Při studiu nástavby dělal po celé letní prázdniny brigádu v kladenském bezbariérovém středisku META, které je určeno především vozíčkářům. „Brigádničil jsem dvakrát v organizaci Speciální pečovatelská služba, z.s. a pomáhal zaměstnancům. Práce se mi líbila i mě bavila, a to nakonec rozhodlo,“ vzpomíná Jaroslav Hroch na počátky.

Řada lidí žije v domněnce, že voperovaný srdeční kardiostimulátor je něco velmi nepříjemného,co člověka s tímto zařízením-lidově nazývaným ,,budík“ na životě velmi omezuje.

Protože lidí s voperovaným kardiostimulátorem znám hned několik a měl jsem možnost s nimi o tomto problému hovořit rád bych vyjádřil vlastní názor a uvedl věci na pravou míru.

Dana Buková neměla život vůbec jednoduchý. Od tří let žila v dětském domově a ani partnerské vztahy se nevydařily. Má ale dceru, pro kterou žije a bojuje.

Hokejová kariéra

Rodák z Jindřichova Hradce trvale žije již od mládí na Kladně.V současné době v pěkném rodiném domě v kladenské čtvrti Švermov. Koncem letošního ledna oslaví už 75. narozeniny. Je bývalým vrcholovým hokejistou, když v šedesátých letech hrál hokej za tehdejší SONP Kladno v nejvyšší hokejové soutěži.V té nastoupil k celkem 184 utkáním, ve kterých vsítil 29 branek. Ještě celou první polovinu let sedmdesátých hokej aktivně hrál, byt v nižších soutěžích. ,,Na Kladno jsem přišel koncem padesátých let nejen studovat pomaturitní nástavbu.Přitahoval mě sem především hokej, který se tu hrál na vysoké úrovni. Proto jsem ještě jako dorostenec přestoupil z Jindřichova Hradce do Kladna a už tu zůstal natrvalo." vzpomíná bývalý výborný hokejista na mládí. Po skončení aktivní hráčské kariéry se začal věnovat trenérské práci. Zhruba 15 let vedl jako trenér kladenské dorostence v nejvyšší dorostenecké soutěži a jeho rukama prošla řada skvělých hráčů, včetně pozdějších československých reprezentantů.

Jsem úplně běžná žena, ničím kromě celého svého života nevybočuji z běžně uznávaných hranic normality. Pokud lze diagnostikovat celý život, tak přijímám svou nálepku paranoidní schizofrenik.

Ne vždy jsem si však já nebo mé okolí mysleli, že je na mně něco, co lze nazvat „nemocí“. V momentě, kdy jsem se jednoho dne ráno probudila a kolem mne byli samí mimozemšťané, kteří se mnou telepaticky komunikovali a snažili se mi ublížit, už se o nějakých hranicích běžného prožívání hovořit nedalo. Svět se pro mne stal místem, které je bezbřehé a kde je možné vše. Pravidla tak, jak jsem je snad znala, přestaly existovat a držet mne v mezích. Strach. Tato emoce byla nadlouho jediná, které jsem propadala. Ovládal mne a nedovolil mi vidět věci tak, jako ostatní.

Mystické zážitky

Před nedávnem jsem měl dvě ohromující vidiny. Při první se mi rozsvítil prostor kolem mě a všude jsem viděl pravidelné šestiúhelníky. Byly seskupeny jako plástve od včel. V každém z nich byl stejný obrázek. Byly tam vyobrazeny peříčko z ptáka, paleta a štětec a krásná žena. Tato vidina mě moc potěšila a naplnila energií. Při druhé vidině se mi také rozsvítil prostor kolem, jenže jsem všude viděl pavouky: byli velcí, malí, zaplnili celou místnost. Bylo to strašně nepříjemné. Obě vidiny přitom trvaly jen pár sekund.

Muž jako osobní asistent je rarita

Devětapadesátiletý Ladislav Švamberk z Brandýsku u Kladna je ve svém zaměstnání tak trochu raritou. Pracuje totiž jako osobní asistent v Centru pro zdravotně postižené a seniory o.p.s. /dále CZPS SK/ Kladno. Jedná se přitom o zaměstnání, které vykonávají především ženy. „Však se také všichni z mého okolí velmi divili, když jsem se na to dal,“ říká pan Ladislav s úsměvem.

Narodil se sice v jižních Čechách na Protivínsku, ale během svého života se často stěhoval, až zakotvil v Brandýsku u Kladna. „Tady jsme s manželkou před dvěma lety koupili rodinný dům,“ uvádí muž, který se původně vyučil automechanikem, pak pracoval ve stavebnictví i na poště, a při zaměstnání si udělal střední pedagogickou školu s maturitou.

Po překročení padesátky se ocitl krátkodobě bez zaměstnání, ale nezahálel a udělal si při Úřadu práce rekvalifikaci na pracovníka v sociálních službách.

„V rámci rekvalifikace jsme měli povinnou praxi a tu jsem absolvoval v kladenském CZPS SK. Tam se mi moc líbilo a poté, co jsem rekvalifikaci zakončil a vedoucí centra Martina Hrubá projevila o mě zájem jako o stálého zaměstnance, nebylo vlastně co řešit,“ vysvětluje pan Ladislav způsob, kterým se dostal k pro muže netradičnímu zaměstnání.

Je velmi aktivní i v seniorském věku

Květoslavě Bechyňové, manželce bývalého vrcholového atleta i hokejisty Antonína Bechyně, bylo v červenci již 85 let. Do středočeských Lán se přestěhovala s rodiči v sedmi letech. Vystudovala obchodní školu a dlouhá léta pracovala ve Výpočetní stanici v nedalekém Novém Strašecí. S Antonínem Bechyně se vzali v roce 1949 a žijí spolu doposud, když manžel už dokonce překročil devadesátku. V loňském roce tedy oslavili tzv. Kamennou svatbu, což se podaří jen málokterému manželskému páru. Společně vychovali dvě děti, syna a dceru a mají řadu vnoučat i pravnoučat. „Pamatuji si ještě našeho prvního presidenta T.G. Masaryka, který v Lánech dožíval poslední léta svého života a samozřejmě podstatně lépe jeho syna Jana, našeho někdejšího ministra zahraničí,“ vzpomíná paní Bechyňová na mládí.

Obětavá práce v Červeném kříži ji baví

Paní Haně Hanzlíkové z Kladna je 68 let. Dlouhá léta pracovala na místní huti ,,Koněv“ ve skladu topných a technických plynů. Poté přešla do kladenské nemocnice a tam dělala sanitářku v transfuzní stanici. Po osmi letech odešla do starobního důchodu. Tím pro ni ale aktivní pracovní činnost neskončila. „Ještě když jsem pracovala na transfuzní stanici v kladenské nemocnici, poznala jsem ředitelku Oblastního spolku Českého červeného kříže Kladno (Os ČČK Kladno) Stanislavu Klicmanovou. Ta tam chodila oceňovat čestné dárce krve, kteří dostávali bronzové /10 dobrovolných odběrů/ a stříbrné /20 odběrů/ plakety profesora Jana Janského. Tehdy jsem ještě netušila, že se za čas stane mou nadřízenou v novém zaměstnání, kde teď pracuji už jako důchodkyně. Protože jsem tuto ženu zejména za její maximální pracovní nasazení a obětavost obdivovala, vyhověla jsem jejímu přání a přešla Os ČČK,“ vzpomíná paní Hanzlíková.

Držitel Zlatého kříže ČČK 3. třídy

Kladenský rodák Petr Piskáček je nejen profesionálním i dobrovolným hasičem, ale též dobrovolným dárcem krve. Díky osmdesáti odběrům převzal 30. září z rukou náměstka kladenského primátora Vladimíra Mouchy a ředitelky Oblastního spolku Českého červeného kříže Kladno Stanislavy Klicmanové v obřadní síni kladenské radnice vysoké ocenění - Zlatý kříž ČČK 3. třídy.

Jméno Antonína Bechyně patrně není ani mezi sportovními odborníky příliš známé, přestože tento muž je dvojnásobným mistrem Československa jako člen štafetového běhu na 4x 400 metrů a jednu sezonu odehrál za tým Kladna i v nejvyšší hokejové soutěži. Důvod? Všech svých sportovních úspěchů dosáhl na přelomu 40. a 50. let minulého století. Panu Bechyně bylo totiž letos v červnu již 90 let.

Hokejový mistr slaví pětasedmdesátiny

V pátek 18. září oslavil bývalý prvoligový hokejista SONP Kladno a juniorský reprezentant někdejšího Československa Emil (přezdívkou Eman) Náprstek 75. narozeniny. Rodák z Kladna-Rozdělova je odchovancem SONP Kladno a držitelem titulu dorosteneckého mistra Československa ze sezony 1956-57. Za kladenské áčko dospělých si poprvé zahrál v prosinci 1957 proti švédskému Hammarby Stockholm. V letech 1958-59 reprezentoval juniory Československa. Následovala základní vojenská služba ve slovenské Dukle Zvolen. Do mateřského oddílu se vrátil v roce 1962 na postu útočníka, ale časem se ,,přeškolil“ na obránce. Za áčko SONP Kladno pak nastupoval až do roku 1967 a odehrál celkem 257 utkání, ve kterých vsítil 69 branek. Ve svých 27 letech přestoupil do Baníku Švermov, kde pak hrál ještě sedm let. V 70. a 80. letech nastupoval za starou gardu (OLD Boys) Kladna. Při příležitosti jeho pětasedmdesátin jsme Emila Náprstka navštívili, poblahopřáli k narozeninám a požádali o krátký rozhovor.

Pamatuje bombardování Kladna

Paní Věře Geletové je 87 let. Narodila se v Kladně a pochází z dělnické rodiny. Její vzpomínky na dětství jsou hodně ovlivněny bombardováním Kladna Američany, ke kterému došlo v září čtyřiačtyřicátého roku. ,,Chodila jsem tenkrát na tehdejší měšťanku a na bombardování se dobře pamatuji. Tehdy jsme totiž bydleli velmi blízko lokality, kam americké bomby dopadly. Lidé, zejména dělníci z Poldovky, se při náletu utíkali schovat do nedalekého lesíku, kde se od nepaměti říká ,,U Jána". A právě tam pumy z amerických letadel dopadly. Mrtvých a raněných bylo hodně. Ještě dnes si pamatuji, jak z lesíku vynášeli těžce raněné. Jako dítě jsem si tehdy dost dobře nedokázala uvědomit, co se vlastně stalo,“ vzpomíná paní Geletová.

Poslední žijící člen kladenské Selské jízdy

Pokud není člověk Kladeňákem, těžko může vědět, co to byla v padesátých letech hokejová Selská jízda. Jednalo se o trojici útočníků Volf - Froněk - Kopecký, která své soupeře doslova drtila, a v roce 1959 měla lví podíl na zisku mistrovského titulu. Zatímco první dva již nejsou mezi námi, Václav Kopecký oslavil 3.září již pětaosmdesáté narozeniny. Rodák z Kladna a odchovanec místního hokeje byl výborným technikem, ale i příkladným bojovníkem. Za Kladno nastoupil k celkem 330 zápasům, ve kterých nastřílel celkem 235 branek. Po skončení aktivní hráčské činnosti se až do roku 1984 věnoval trenérské práci u kladenské hokejové mládeže. U příležitosti významných narozenin jsme se sešli a popovídali si.

Dvě holky divoké

V nadpisu tohoto rozhovoru jsem si dovolila částečně použít název své knížky. Jsem moc ráda, že vám mohu představit svoji kamarádku Aničku. Nemoci si viditelně nevybírají a jediné, co nám zbývá, je bojovat s osudem a je fajn u toho použít rozum. Já dodávám, že modlitba pomáhá a usnadňuje brát těžký život jako můj život. Třeba mi někdo poradí jak předat svůj osud někomu jinému. Měla bych seznam možných obdarovaných . Znám jedině způsob boje a hlavně nevzdávání se.

Po celoživotní dřině teď pohodlí a spokojenost

Pražské rodačce Libuši Böswartové bude v listopadu letošního roku 78 let. Již přes dva roky žije v Domově pro seniory v Kladně, v ulici Františka Kloze. Zde se cítí spokojená. „Když mě sem o vánočních svátcích v roce 2012 přeložili, zvykala jsem si jen pomalu. Ale pak jsem si zvykla natolik, že dnes už by nikam jinam nechtěla,“ říká paní Libuše. Když se chce odtud vypravit na delší vycházky po městě nebo do parků, musí používá tzv. chodítko, protože má silné bolesti v kyčlích.

Neuvěřitelně aktivní seniorka

Paní Alžběta Zábranská z Kladna oslavila v letošním lednu již 85. narozeniny. To už je nepochybně seniorský věk. Navíc je kardiačkou, protože má zdravotní potíže s vysokým tlakem. Zhruba 15 let je členkou Klubu Kardiaků, který funguje při Svazu postižených civilizačními chorobami v České republice z.s. Jako vystudovaná učitelka ruštiny hovoří dobře rusky a část našeho rozhovoru probíhala v ruštině. „Mám sice vysoký krevní tlak, ale ten pravidelným užíváním předepsaných léků i pravidelným zdravotním cvičením lze upravit až do normálu. Zúčastňuji se cvičení pro seniory, které pořádá Magistrát města Kladna, každý týden máme cvičení v Klubu kardiaků a kromě toho cvičím doma každé ráno skoro hodinu,“ vysvětluje paní Alžběta. Dlužno dodat, že v Klubu kardiaků občas i zaskakuje za odborně vzdělanou cvičitelku při předcvičování.

Jméno Miloše Pavelky, který oslaví ve středu 19.srpna 65. narozeniny, je v kladenském sportu tak trochu neprávem méně známé, zejména mladším generacím. Přitom rodák z Děčína se pohyboval celá desetiletí jak u kladenského hokeje, tak u fotbalu. Do kladenského ledního hokeje se zapojil v roce 1972 jako vedoucí družstva starších žáků PZ Kladno. Dále pokračoval ve funkci asistenta trenéra, nebo technického vedoucího družstva dorostu a juniorů, a to až do začátku nového tisíciletí. Přitom se věnoval i fotbalu když dlouhá léta hrával za tým Rozdělova a ještě nedávno působil u filmařské činnosti v SK Kladno. Dnes, již v důchodovém věku se stále schází pravidelně se starou gardou Kladna. U příležitosti jeho pětašedesátin jsme Miloše Pavelku požádali o krátký rozhovor.

Při těžkých depresích práci prostě nezvládá

Mimořádně pohledná, padesátiletá paní Simona z Kolína má vizáž ženy minimálně o 15 let mladší. Má ale smůlu v tom, že trpí závažnými psychickými problémy. Od roku 2002 se léčí na psychiatrii. Již třikrát byla hospitalizována v Psychiatrické nemocnici v Havlíčkově Brodě, ale léčba tam ji nevyhovovala ani nijak nepomohla. „Sama si myslím, že můj psychický stav se tam naopak ještě zhoršil,“ říká paní Simona. Její diagnózou je generativní depresivní porucha se selháváním v zátěžových situacích. „Moje deprese se silně zhoršují zejména na počátku jara a především pak v období Vánoc. Projevují se zejména kolísáním nálad, silnými až extrémními depresemi s výrazně sníženou pracovní výkonností.,“ udává sympatická žena. Simona je zaměstnána ve firmě svého manžela a při psychických problémech práci prostě nezvládá. Má dvacetiletého syna, který se zabývá nebezpečnými adrenalinovými sporty, což také nemálo ovlivňuje její psychiku. Jako matka má o něho zcela pochopitelný strach.

Spolek Dobré místo, jehož posláním je začleňovat lidi se zdravotním postižením na trh práce tím, že jim nabízí chráněné prostředí redakce webového portálu www.LideMeziLidmi.cz i práci v rámci dalších aktivit, přesídlil do nových prostor. V pavilonu číslo 19 v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice (Ústavní 91/7, 181 00 Praha, Bohnice) najdete administrativní zázemí spolku i místnosti pro aktivity, jako jsou například Dobré dílny (setkávají se zde účastníci literární i publicistické dílny).

Milí přátelé...
tento pátek 5. června 2015 se opět setkáme (vítáni jsou všichni, tedy i ti, kteří o nás slyší poprvé)

Tentokrát je tématem Střet a spolupráce inspirace a rozumu při umělecké tvorbě.
Na všechny zájemce budeme čekat v 10 hodin dopoledne před 19. pavilonem v areálu Bohnické psychiatrické nemocnice v Praze (Ústavní 91/7, 181 02, Praha, Bohnice)

Nikdy nechtěla žít na úkor druhých

Dvaaosmdesátiletá paní Hedvika Jágrová žije v současné době s manželem, známým kladenským sportovním archivářem Josefem Jágrem, v Domově důchodců, respektive v Domově pro seniory v Kladně. Jejich manželství trvá již déle než 50 let. Přitom ona z Kladna vůbec nepochází. Narodila se v obci Zdětín u Mladé Boleslavi. Po základní škole vystudovala rodinnou školu a sociálně zdravotní školu v Mladé Boleslavi. Tam také začala pracovat jako úřednice v místním ČSAD a při zaměstnání časem vystudovala další školu - tentokrát dopravní průmyslovku v Praze. „S manželem jsme se seznámili na spartakiádě v Praze v roce 1960. Pozval mě potom do Kladna a brzy nato jsme se vzali a já už tady zůstala natrvalo,“ vzpomíná paní Jágrová.