Našla své místo v životě

Pražská rodačka třiačtyřicetiletá Michaela Spálenková žije v hlavním městě celý život. Po ukončení střední školy pokračovala tři a půl roku ve studiu na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické JABOK v Praze. Její další studijní aktivitu přerušila mateřská dovolená. Dnes je Míša matkou tří dětí. Po skončení mateřské dovolené studovala na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Studium úspěšně dokončila s titulem bakalář. „V té době jsem už pracovala na poloviční úvazek ve škole pro sluchově postižené v pražských Radlicích. Byla to pro mě hodně zajímavá práce a ráda na ni vzpomínám. Poznala jsem, že neslyšící lidé mají svou vlastní specifickou kulturu“, uvádí Míša, která se při této pracovní příležitosti naučila i znakový jazyk.

I přes psychické problémy vystudovala a pracuje

Mladá šestadvacetiletá Klára Sluková z Prahy má za sebou tři hospitalizace v Psychiatrické nemocnici Praha-Bohnice. „Bylo mi pětadvacet, když jsem se třikrát léčila v Bohnicích, a to během pouhého půl roku,“ uvádí pohledná blondýna. Žádný invalidní důchod nepobírá. Asi by si o něj mohla zažádat, ale jak sama říká, nechce. Původem jejích psychických problémů jsou patrně nepříjemné zážitky z dětství, především vztahy jejích rodičů, kteří se nakonec rozvedli. Navíc během školní docházky byla často nemocná. Teprve později se ukázalo, že její nemoc je psychosomatického původu. Přes všechny trable úspěšně odmaturovala na střední obchodní škole. Po maturitě nejprve vystudovala jednoroční jazykovou školu a získala tzv. Cambridgeský certifikát. V té době se již léčila ambulantně na psychiatrii. „Jako mou diagnózu určili lékaři panické stavy a záchvaty,“ říká sympatická Klárka.

Výtahy se staly nedílnou součástí života lidí, odkázaných na invalidní vozík. Třeba i kvůli tomu, aby se vůbec dostali do svých bytů, k lékaři, na rehabilitaci, na úřady… Ne všichni totiž můžou bydlet v přízemí, ne každý lékař může mít svoji ambulanci v přízemí a rehabilitační oddělení často bývají v suterénu. Takže „chvála výtahům“! Jenže jen do té chvíle, než zjistíte, že se do některého se svým vozíkem nevlezete. Například výtah v nejmenovaném zdravotnickém zařízení dost velkého města na Moravě. Prošel sice rekonstrukcí, ale zvětšit nešel. Takže musíte sundat stupačky, zarazit kolena na protější stěnu výtahu a doprovod poslat po schodech. Pokud máte trošku delší vozík, nebo vám nejdou sundat stupačky, máte smůlu – musíte si vybrat jiné zdravotnické zařízení.

Nejmladší členkou mezi pracovníky Peer klubu, který sídlí v areálu Psychiatrické nemocnice Praha-Bohnice, je teprve osmnáctiletá slečna Karolína. Právě začala studium čtvrtého ročníku Gymnázia ve Slaném. K práci v klubu přistupuje maximálně svědomitě a neváhala pro ni obětovat i podstatnou část svých právě skončených prázdnin. Nutno zdůraznit, že jako jediná zde pracuje zcela dobrovolně bez nároků na jakoukoli finanční odměnu. Mladičkou Karolínku jsem jako též pracovník klubu požádal o krátký rozhovor. Sympatická slečna neváhala ani okamžik a souhlasila.

Devětačtyřicátnice paní Věra z Prahy je již celých 17 let v invalidním důchodu kvůli psychiatrické diagnóze. Přesto s již psychickými problémy dokázala nejen odmaturovat, ale studovat a úspěšně dokončit Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (aprobaci český jazyk-hudební výchova). Dětství i přes problematickou rodičovskou výchovu prožila bez výraznějších duševních otřesů. Ty nastaly až před maturitou, kdy prožila nešťastnou lásku a prodělala komplikovanou operaci. Oba tyto zážitky se patrně na její psychice podepsaly. První hospitalizaci v psychiatrické léčebně prodělala ve svých 19 letech, tedy v roce 1988. Postupem času prošla dalšími dvěma hospitalizacemi. Přesto vystudovala a dokončila vysokou školu. V této době ještě nepobírala žádný invalidní důchod. Střídala zaměstnání, především ta, která měla něco společného s literaturou a hudbou. Sama by dokázala zahrát na několik hudebních nástrojů.

Po epileptickém záchvatu nastoupil jako brankářská jednička

K mým nejlepším kamarádům v Psychiatrické nemocnici Bohnice patří o mnoho let mladší pacient Marek Rychtera. V nemocnici je již několik let – já jsem zase rekordman na počet hospitalizací v psychiatrických zařízeních – takže si nemáme co vyčítat. Marka jsem blíže poznal loni na mezinárodním fotbalovém turnaji v německém Mnichově a hned jsme si padli do oka. Tehdy ještě Marek startoval na turnaji jako náhradní gólman. Letos jsem v Mnichově pro nemoc nebyl. Marek ano. Jeden den prodělal epileptický záchvat, následující den byl vyhlášen druhým nejlepším brankářem turnaje, a to v konkurenci více než 20 brankářů. Marek opravdově zazářil, a nejen po fotbalové stránce. Je epileptikem. S touto nepříjemnou nemocí se dokáže vyrovnat více než statečně. Důkazem je jeho zážitek z mnichovského turnaje.

Pedagog volného času

Devětadvacetiletý Zdeněk Hlinčík pochází ze severních Čech, ale už osm let trvale bydlí v Praze.Vystudoval zde fakultu tělesné výchovy a sportu. Při studiu si vydělával jako prodavač ve sportovních potřebách, během letních prázdnin jezdil vždy na tři měsíce do USA. „Vyučoval jsem tam děti z ortodoxních židovských rodin jízdě na vodních lyžích,“ přibližuje Zdeněk svou práci. Po ukončení studia pracoval u státní policie u útvaru, který zajišťoval ochranu ambasád. Pak začal studovat druhou vysokou školu. Na filozofické fakultě v Olomouci se věnoval psychologii. Protože ho nechtěli pro cesty uvolňovat ze zaměstnání, přešel na filozofii do Prahy. Zde studia psychologie právě končí.

Šestatřicetiletý rodák z Jičína pan Petr bydlí od svých 31 let v Praze. V dětství ani v období dospívání žádné problémy neměl. Po ukončení povinné školní docházky se vyučil automechanikem. „Po vyučení jsem odejel za prací do Irska, kde jsem pracoval jako prodavač rychlého občerstvení,“ říká pan Petr.V Irsku se žel dostal ke konzumaci drog. Zkoušel především marihuanu a hašiš. Nejdříve jen příležitostně po práci, ale nakonec už byl závislý na své denní dávce. Díky tomu upadl po dvou letech do toxické psychózy, se kterou byl ještě v Irsku hospitalizován, ale pouze osm dní. Po této krátkodobé hospitalizaci se s pomocí kamaráda vrátil do České republiky.

Vyrůstala jsem jako druhé ze čtyř dětí svých milujících rodičů, obklopena svými dvěma sourozenci. Jednu svou sestřičku jsem ani nepoznala, zemřela totiž při porodu. Na základce mi šla dobře matika, čeština a vlastně celkem všechno, obzvlášť malovat obrázky na výtvarce. Nejvíc mě jako malou bavilo motat se v přítomnosti mojí babičky, která bydlela v rodinném domku s námi, jen o patro níž. Pomáhala jsem jí se vším možným doma i na zahrádce. Obstarávaly jsme kuřata, slepice, králíky a dělaly mi velkou radost babiččiny pochvaly a vůbec její pozornost. Mojí dětskou tragédií byl její odchod na věčnost. Pak se taky naši rozvedli a mamka začala mít velké problémy. Nějak jsem přežila pubertu a pak se začalo svítat na lepší časy. Na gymplu jsem si našla skvělé kamarády, odmaturovala jsem s vyznamenáním, jak by ne, když jsem si mohla vybrat: výtvarka s dějinami umění, španělština, která mě taky bavila, asi nejvíc ze třídy, angličtina a čeština - ta byla u nás brnkačka. Mám dojem, že kdybych musela zkoušku skládat z matiky, fyziky či chemie, neodmaturovala bych. Přihlásila jsem se na denní pomaturitní studium španělštiny na jazykové škole, na kterou jsem si ve zbylém čase, kterého byly najednou spousty, vydělala. Díky této přípravě a hlavně učitelce Evě jsem se dostala na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde jsem začala studovat hispanistiku.

V 61 letech provozuje aktivně tři sporty

Není to tak dlouho, co jsem byl v bohnickém fotbalovém týmu nejstarší. Ted už to neplatí. Pavel Kalaš z Prahy je o sedm let starší než já. Přesto stále aktivně provozuje hned tři sporty a navíc má stejně jako já plný invalidní důchod. Pavel měl problémy už v dětství, zejména díky svému otci, který byl notorickým alkoholikem. Kvůli němu začal prý již ve druhé třídě koktat a už jako dítě musel brát občasně léky na uklidnění. Po základce se vyučil sladovníkem. Vždy hodně sportoval a po vyučení navíc i těžce pracoval. „Měl jsem však potíže s dýcháním a pícháním u srdce. Přitom mi lékaři žádné somatické nálezy na plicích ani na srdci nenašli. Vše bylo patrně psychického rázu. Přesto jsem ale raději přestal sportovat, i když sport mi pak moc chyběl,“ uvádí Pavel.

Snaží se vždy jednat s pacienty maximálně lidsky

Třicetiletý Marek Remiš z Prahy je necelé dva roky zaměstnancem Psychiatrické nemocnice Praha-Bohnice. Pracuje zde jako projektový manažer a má hlavní zodpovědnost za chod místního Peer klubu. Bohnická nemocnice je prvním lůžkovým zařízením v republice, která má své peery (peer je člověk, který si sám prošel psychickým onemocněním a proto může díky vlastním zkušenostem pomáhat momentálním pacientům nemocnice).

Mezi své kamarády z Psychiatrické nemocnice v Praze Bohnicích počítám i šestatřicetiletého pražského rodáka Jirku. Právě díky němu jsem se začal každé úterní dopoledne věnovat jedné z mnoha místních aktivit pro pacienty, kterou je florbal.

Dvaatřicetiletý Patrik z Prahy se od dětství věnoval hodně sportu. Hrával soutěžně tenis a především celých 10 let fotbal v pražských týmech ADMIRA a ARITMA. Po celé dětství i období dospívání žádné psychické problémy neměl a nikdy nepotřeboval pomoc psychiatra. „První psychické problémy jsem zažil až v dospělosti. Bylo mi tehdy asi 25 let. Trochu paradoxní je, že i když jsem nebyl do té doby nikdy u psychiatra, v pětadvaceti mě hned odvezli do Psychiatrické nemocnice Bohnice. Při své vůbec první hospitalizaci jsem tam strávil celých devět měsíců,“ vzpomíná Patrik. Po této dlouhé době mu lékaři stanovili konkrétní diagnózu, kterou je hebefrenní schizofrenie spojená s poruchami vůle a emotivity. Zároveň mu byl přiznán invalidní důchod, a to hned III. stupně. Ovšem...jeho důchod je až extrémně nízký a po posledním zvýšení na začátku letošního roku nedosahuje ani celých 4 000 Kč. Dá se s takovou částkou při dnešní stále rostoucí drahotě vůbec přežít?

Devětatřicetiletý Radek Červený z Prahy je bývalým psychiatrickým pacientem. V dětství psychické problémy neměl. Až na to, že mu v tomto období ubližoval jeho starší bratr. Do budoucna ho to poznamenalo a proto se nakonec i on léčil na psychiatrii. Vyučil se prodavačem, po čase však pracoval ve zcela jiném oboru. Jeho otec vlastní kamenickou firmu a právě v té v současné době Radek pracuje. Kritickým rokem byl pro Radka patrně rok 2003. To byl v Psychiatrické nemocnici Bohnice hospitalizován, přestože do té doby nebyl v evidenci ani u žádného ambulantního psychiatra. „V tomto roce jsem se léčil v pražských Bohnicích dvakrát. Poprvé to bylo v srpnu a podruhé v říjnu. V obou případech jsem tam strávil měsíc,“ vzpomíná Radek. Po dalších třech letech se v Bohnicích léčil potřetí. Tentokrát už celých pět měsíců. Za stěžejní diagnózu určili lékaři schizofrenii. Přesto mu invalidní důchod nikdy nebyl přiznán, a to ani I. stupně. Radek tedy normálně pracuje. Již více než 10 let žádné závažnější psychické problémy nemá. Po propuštění z Bohnic jsem nějaký čas pravidelně navštěvoval ambulantního psychiatra. V současné době se již nemusím léčit ani ambulantně,“ říká Radek.

Život s bypassem bez problémů

Dnes již sedmdesátiletý bývalý vynikající hokejový obránce Kladna, sedminásobný mistr republiky a vítěz Poháru mistrù evropských zemí Jaroslav Vinš je v počtu odehraných hokejových zápasù kladenským rekordmanem. Odehrál jich více než tisícovku. Na vrcholové úrovni hrál lední hokej až do svých 39 let, další čtyři roky přidal v nižších soutìžích. V celé historii kladenského hokeje je tak skutečnou legendou.

Osmadvacetiletý Michael F. z Prahy žil až do svých 15 let bezproblémovým životem. „První nepříjemný životní zážitek jsem prožil ve svých patnácti. Otec mě i s maminkou tenkrát vyhodil z bytu.Najednou jsme byli bez střechy nad hlavou. Maminka tehdy musela asi tři měsíce přespávat v našem autě. Ještě že bylo zrovna léto. Já sám na tom byl přece jen lépe. Vzal mě k sobě dobrý kamarád mého dědečka a u něj jsem pak bydlel. Především díky němu jsem mohl vystudovat střední odbornou školu obchodní,“ vzpomíná Michal. K dědečkovu kamarádovi si vytvořil blízký vztah a jeho dobrý skutek mu oplatil tím, že se o něho – již nemocného – staral vlastně až do smrti. Po úspěšném složení maturitní zkoušky začal Míša pracovat jako obchodní zástupce u jisté firmy. Brzy ale nastaly další těžké chvíle. Nedlouho po smrti dědečkova kamaráda zemřeli i Michalovi prarodiče – dědeček na infarkt a babička na rakovinu téměř současně. A aby toho zlého nebylo v životě málo, ke všemu Michalova maminka v této době prodělala mozkovou příhodu.

Osmadvacetiletá Denisa z Kladna má dvě malé děti, pětiletého syna a osmnáctiměsíční dcerku. Není sice vdaná, ale až do nedávné doby žila v partnerském vztahu s přítelem a otcem obou dětí v pronajatém bytě. Majitel bytu však pronájem ukončil a Denisa se musela vystěhovat. Nebýt Oblastního spolku Českého červeného kříže v Kladně skončila by i s dětmi na ulici. „Ještě nedávno jsme žili jako rodina v bytě. Přítel mě ale psychicky i fyzicky týral, a to i před dětmi. Bylo to tak zlé, že někdy musela zasahovat i policie. Ta ho opakovaně z bytu vykázala. Přesto se tam snažil stále vracet. Majiteli asi už došla kvůli častým problémům trpělivost a pronájem bytu ukončil. Najednou jsme s dětmi neměly kam jít,“ začíná svůj příběh Denisa.

Jedenatřicetiletý Jindra z Prahy mě v bohnickém Peer klubu zaujal hned dvěma schopnostmi. Umí hrát výborně na kytaru a v jeho hudebním repertoáru jsou trampské písničky, které se líbí i mě. Kromě toho se aktivně věnuje i sportu, stejně jako já sám. Navíc jeho jednání s ostatními pacienty je ohleduplné a kamarádské. Hned, jak jsem měl možnost poznat ho trochu více, napadlo mi jediné. Požádám ho o článek. Jindra souhlasil. Sešli jsme se v Peer klubu a on mi pak vyprávěl svůj příběh. Trochu mě zaskočilo, když se bez jakýchkoli servítek upřímně vyjádřil, že bojuje s drogovou závislostí. To bych do tohoto sympatického mladého muže nikdy neřekl. Jindra byl při svém vyprávění více než upřímný a sebekritický.

Hovořit o tom, že sport pomáhá ke zlepšení nejen fyzického, ale i psychického stavu, by bylo nošením dříví do lesa. Podobně smýšlí i bývalý bohnický pacient Kuba z Prahy. Tohoto mladého muže jsem poznal na mezinárodním fotbalovém turnaji lidí s duševním onemocněním v bavorském Mnichově v květnu letošního roku. Na turnaji startovali za bohnický tým nejen současní, ale i bývalí pacienti a též zaměstnanci FOKUSU Praha Bohnice. Kuba hrál na mnichovském turnaji dobře. Podruhé jsem se s ním setkal na podzim v bohnickém Peer klubu. Přišel se podívat do míst, kde byl v minulosti několikrát hospitalizován. Když jsem ho požádal o článek, souhlasil. Jakub má za sebou asi 10 hospitalizací v psychiatrických zařízeních. „Od dospívání jsem trpěl stavy psychózy, které přecházely až do těžkých depresí. Dokonce jsem někdy uvažoval i o sebevraždě,“ uvádí Kuba. Zvláště zpočátku se jeho stavy často opakovaly. Hodně ho poznamenal těžký zdravotní stav jeho maminky, která nakonec umřela. „Díky špatnému psychickému stavu jsem byl jeden čas pořád zavřený doma a tím to bylo ještě horší,“ říká Kuba. Špatná psychika se podepsala i na špatném fyzickém stavu.

Rodilá Slovenka paní Veronika pobývá v současné době v Azylovém domě pro matky s dětmi, který má své sídlo přímo ve středisku Oblastního spolku Českého červeného kříže v Kladně. Bydlí tady se dvěma malými dětmi, pětiletým synem a tříletou dcerou už rok. Řádná délka pobytu v tomto sociálním zařízení je přitom půl roku. Především díky ředitelce Oblastní rady ČČK paní Stanislavě Klicmanové jí byla tato doba o další půlrok prodloužena. Navíc si paní Veronika zatím na pobyt v azyláku připlácela z částky své mateřské dovolené a nespoléhala na finanční pomoc kladenského Úřadu práce. Nyní ji však mateřská dovolená již skončila a musí již pomoci úřadu práce využívat. „Na kladenském pracáku jsem řádně evidována a snažím se sehnat si nějaké zaměstnání. Je mi jasné, že pomoc ČČK nebude trvat věčně a nerada bych se octla i s dětmi na ulici. Nějaká zaměstnání mi na pracovním úřadu již nabízeli. Jednalo se vždy o práce ve směnném provozu a takové kvůli svým dětem nemohu vykonávat. Věřím však, že vhodné zaměstnání se mi nalézt podaří,“ vysvětluje paní Veronika.

Již 30 let v plném invalidním důchodu

Třiapadesátiletá pražská rodačka Mirka Davidová prožila v hlavním městě celý svůj dosavadní život. V dětství sice žádné psychické problémy neměla, ale zato prodělala těžký zánět močových cest. Proto se také hned šestkrát léčila v Mariánských Lázních. „Ráda vzpomínám na kolektiv dětí na základce, kde jsem tehdy měla spoustu dobrých kamarádek. V rodině už to tak ideální nebylo, zejména poté, co se matka s otcem rozvedla, a pak se znovu vdala. S jejím druhým manželem, tedy mým otčímem, jsem nevycházela,“ vzpomíná paní Mirka. Vystudovala gymnázium a po maturitě začala studovat práva v Brně. Po roce z Brna sama odešla. Důvod? „Vždy jsem měla zájem o cizí jazyky a toužila studovat filologii. Práva nebyla pro mě. Proto jsem sama odešla,“ vysvětluje. Právě odchod ze studií v Brně byl možná počátkem jejích psychických problémů, které na sebe už nedaly dlouho čekat.

Mistr republiky překonal mozkovou mrtvici

Zdeněk Müller je na Kladně známou osobností z oblasti sportu. Jako hokejový útočník se v 70. letech minulého století stal s týmem Poldi SONP Kladno celkem pětkrát mistrem tehdejšího Československa i vítězem Poháru mistrů evropských zemí. Zahrál si hokej i v zámoří proti předním kanadsko -americkým profesionálům z NHL. V kladenském mužstvu působil jako hráč plných 12 let v období 1974 – 1986. Poté se dal na dráhu hokejového trenéra. Kromě mládežnických družstev v Kladně působil i u dospělých hráčů v Berouně nebo Ústí nad Labem ve II. nejvyšší hokejové soutěži a svého času i v té nejvyšší u kladenského áčka. Vrcholem jeho trenérské práce je ale patrně zahraniční angažmá v dalekém Japonsku, kde působil v letech 1991 – 1992. V trenérské činnosti pokračoval i po návratu z Japonska, znovu především v rodném Kladně. Až přišel pro jeho život kritický rok 2009.

Je po velkých problémech s drogami pevně odhodlána abstinovat

Šestatřicetiletá paní Petra z Prahy má za sebou již řadu nemalých problémů. Psychické problémy u ní začaly už v dětství. „Měla jsem halucinace a bludy. Ty se projevovaly například pocitem, že na mě padají skříně,“ vzpomíná Petra. Psychiatra sice nenavštívila, ale matka ji zavedla ke své známé léčitelce, která jí nasadila nějaké kapky. Již v období ranného dospívání se žel Petra dostala k drogám. „Bylo mi asi 15 let, když jsem začínala s pervitinem. Ten jsem nejprve jen šňupala, ale brzy jsem přešla na injekční aplikaci, která je pro vytvoření závislosti mnohem nebezpečnější a hlavně rychlejší,“ říká Petra. Po pouhém roce užívání pervitinu byla poprvé hospitalizována v tehdejší psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích. „Normální detoxikační léčba trvá tři měsíce, ale já v léčebně strávila jen dva. Při odběru krve mi lékaři našli kombinovanou hepatitidu typu A a C. Přeložili mě na infekční oddělení,“ vysvětluje mladá pohledná žena. Později se u ní projevil i typ B, který je pro toxikomany nejtypičtější. Žloutenku prodělala postupem času opakovaně, což u pacientů s prodělanou hepatitidou není zrovna obvyklé.

Za pět a půl roku psaní pro webový portál www.lidemezilidmi.cz jsem napsal spoustu článků o seniorech. Zejména o těch stále aktivních. Mám proto dobrou možnost lidi v seniorském věku tak trochu porovnat. Někteří si užívají zaslouženého odpočinku, jiní se věnují svým koníčkům. Právě takovou je téměř osmaosmdesátiletá paní Zdena, která v zahrádkářské kolonii v Kladně Pod Průhonem vlastní chatičku se zahradou pronajímanou Českým svazem zahrádkářů.Téměř osmaosmdesát let je jistě již pokročilý seniorský věk. Přesto je paní Zdena na péči o svou zahradu skoro sama. Občas jí pomůže syn, například posekáním trávy. Tato zahrádkářka, která v produktivním věku pracovala jako redaktorka Státního pedagogického nakladatelství, přitom péči o zahradu dobře zvládá. Její zahrada je v pořádku, což je u Českého zahrádkářského svazu nezbytnou povinností.

Kladenskému rodáku, který v tomto největším středočeském městě prožil celý svůj dosavadní život, je přes 40 let. V dětství ani v období dospívání žádné psychické problémy neměl, snad jen kromě období kdy mu v ještě dětském věku zemřela matka. Každopádně až do dospělosti nikdy nemusel vyhledat pomoc psychiatra. „Mé problémy začaly v roce 2002. To mě, aniž bych byl do té doby evidován na psychiatrii, v podstatě násilně odvezli do tehdejší Psychiatrické léčebny /dnes nemocnice/ v Horních Beřkovicích.

Známá spisovatelka a sochařka Zora Dvořáková oslaví v prosinci již 83. narozeniny. I po překročení osmdesátky je mimořádně aktivní. Stále píše nové knihy a věnuje se i výtvarné činnosti, především sochařství. „Na svých plastikách pracuji především ve mlýně, který vlastním mezi Kladnem a Slaným. Koncem letošního roku by měl vyjít katalog Barevné plastiky Zory Dvořákové. Co se týče mé literární práce, tak v současné době se začíná tisknout moje kniha Děsivý červenec 1950.

Je spokojená v Dobrém místě i Peer Klubu

Velmi pohledná mladá žena Markéta Sluková z Prahy trpí psychickým onemocněním. Přitom v dětství ani v období dospívání žádné psychické problémy neměla. Vystudovala gymnázium v Praze a odmaturovala s vyznamenáním. ,,Po maturitě jsem nejprve zkusila studium na speciální pedagogické škole. I když jsem tam vydržela jen několik měsíců, mám na toto období krásné vzpomínky,“ uvádí Markéta. V jejím životě pak následovalo jednoroční studium španělštiny na jazykové škole. Právě španělština ji přivedla k řádnému studiu hispanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium se jí však ukončit nepodařilo. Nebylo to ovšem z prospěchových, ale ryze zdravotních důvodů. Někdy ve třetím ročníku postihla Markétu první ataka psychické nemoci. ,,Náhle se u mě začal projevovat manický stav. Byla jsem vyloženě rozjetá a přehnaně aktivní. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. V noci, kdy jsem kvůli mánii nemohla spát, jsem si myšlenky sepisovala. Pamatuji se také, že v té době jsem si rozdělala spoustu aktivit, ale žádnou nedokončila,“ vzpomíná Markéta. V té době bydlela u přítele a jeho rodičů, se kterými vznikaly konflikty, které postupně vygradovaly. V již manickém stavu se rozhodla přestěhovat na chatičku a se stěhováním již začala. Nakonec ale vše dopadlo jinak. K definitivnímu přestěhování už nedošlo.

Pomáhá lidem v těžké životní situaci

Šestadvacetiletá rodačka z Vranova nad Ťoplou od svých 20 let žije a pracuje v Praze, ale studuje v Bratislavě. Nyní si dálkově dokončuje obor misijní a charitativní práce, kde má již bakalářský titul. „V Praze jsem pracovala nejprve brigádně při studiu. V současné době už rok působím jako sociální pracovnice v Centru duševního zdraví pro Prahu 8 a především jako koordinátorka krizových lůžek v tomto Centru,“ uvádí sympatická Slovenka. Pražské Centrum duševního zdraví má čtyři krizová lůžka pro lidi, kteří se dostali do těžké životní situace a mají problémy ji sami zvládnout. „Klienty u nás necháváme buď krátkodobě na 3-4 dny, nebo na delší dobu až dvou týdnů. Naše služby jsou bezplatné, ale nejedná se o klasické Krizové centrum, jaké funguje například v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Pomáhám klientům se zabezpečením stravy, ať už přímo s vařením nebo s nákupy, poskytuji mu sociální intervenci pomocí psychoterapeutických pohovorů a když je třeba, zajišťuji mu i osobní pohovory s psychiatrem nebo psychologem a případně ho na ně i doprovázím. V rámci pobytu na krizových lůžkách pak sepisuji s klienty podrobný plán pobytu. Ten spočívá v jejich momentální krizové situaci a především ve způsobu jak ji řešit,“ vysvětluje Mária.

Stál u zrodu fotbalového týmu lidí s duševním onemocněním

Rodák z Neratovic Jan Drobný po ukončení studia střední školy sociálně – právní, začínal koncem 90. let minulého století ve Fokusu Mladá Boleslav jako sociální pracovník u lidí s duševním onemocněním. Pak rok pracoval v dětském domově a v roce 2004 se přestěhoval na dlouhým osm let do Anglie. V Manchesteru pracoval jako klíčový pracovník v terénním psychiatrickém týmu a zároveň studoval na vysoké škole studijní obory - dětství a dospívání a ještě sportovní management.